„Jako kluk jsem se na ni na kole jezdil dívat. Když jsem pak do ní nastoupil, splnil se mi životní sen,“ vzpomíná Zdeněk Vondra, absolvent strakonického gymnázia. Do Kocelovic nastupoval k 2. dubnu 1989.

Co vás k meteorologii přivedlo?
Je to celoživotní přání, můj sen. Tíhnul jsem k tomu od malička, od svého dětství a tady tu stanici v Kocelovicích jsem si tak nějak vysnil. Jako desetiletý kluk, který už mohl s kolem na silnici, jsem se na ni jezdil dívat. Mě to tak stačilo.

Jak se u kluka jako vy projevovalo, že bude meteorologem?
Asi k tomu něco řekly i sudičky. Mamka mi vyprávěla, že když jsme se narodil, tak byla zimní bouřka se vším, co k ní patří – sníh, blesky, hromy. Nikdo tomu nevěřil včetně mne. Ale když jsem se pak po letech dostal k databázím a mohl jsem si její slova ověřit, tak to byla pravda. Ten den byla opravdu zimní bouře. Takže asi za to můžou sudičky (smích).

A pak už to s vámi rostlo? Měřil jste a zapisoval teploty, kolik napršelo vody a tak podobně?
Pravda, tohle všechno mne zajímalo, ale ještě nešlo o žádné pravidelné zápisy. Ale pamatuji si na jinou věc. Děti obecně mají rády Večerníčky. Já miloval předpovědi počasí. Takový doktor Koubek, to bylo pošušňání. Nebo později doktor Papež. Když byla předpověď počasí, museli všichni doma zmlknout, usadit se a nerušit. A já koukal na svoje idoly.

Šumava trail psích spřežení Zadov 2023.
OBRAZEM: Zadov ovládl Šumava trail, třídenní závod psích spřežení

Jak nebo kde jste získal svoje první pomůcky nebo měřící přístroje?
Musím v první řadě zmínit, že mi pomáhala celá rodina. Přesně v duchu hesla, že kdo si hraje, nezlobí. Pravidelné záznamy mám od 15. října 1976. Kdo měl ruce a nohy, tak pomáhal. Na stole byl sešit, do něj se psalo jaké je venku počasí, jaká je teplota, já to doplňoval o výšky sněhu a další věci. A protože každou celou hodinu byl na Českém rozhlase stav počasí asi ze 14 míst v republice, i to se zapisovalo a já si pak počítal různé průměry, předpovědi a podobně. Rodiče mi opravdu moc pomáhali.

Ty vaše záznamy mají nesmírnou vypovídací hodnotu. Je to vlastně kronika života té doby.
To ano. Je v nich úplně všechno, protože se k tomu přidávaly i různé vzkazy – že se jede na pole, sázely se brambory. Prostě všechno, co se dělo.

Jenže pak také přišly takové ty telecí roky – zábavy, holky, mejdany. To vás nelákalo?
No, když bylo něco zajímavého přes počasí, tak jsem ani třeba nediskotékoval. To jsem si raději odchytil tu frontu (smích).

V roce 1986 jste skončil strakonické gymnázium, potom vojna a v roce 1989 nástup na Hydrometeorologickou stanici do Kocelovic. K tomu nebyla nutná nějaká škola na počasí?
Když jsem 2. dubna 1989 nastupoval, tak nejprve do jakési podnikové školy v Tušimicích. Ta měla trvat půl roku. Jenže já měl všechno už desetkrát přečtené a nastudované, takže to v mém případě šlo doopravdy hodně rychle a po měsíci mne exkomunikovali do Kocelovic, abych začal hned fungovat a sbíral zkušenosti.

Pamatujete si na první službu?
Mám dojem, že ta úplně první samostatná služba přišla někdy v půlce července.

Jaké to byly pocity, splnit si dětský a celoživotní sen?
Nádherné! Navíc jsem měl i obrovský kus štěstí, že jsem mohl nastoupit. Byl plný stav, což představovalo nedobytnou pevnost. Jenže jeden z kolegů tehdy dlouhodobě onemocněl a vypadalo to, že bude muset skončit. A najedou bylo to místo volné.

Pamatujete si na nějaké výjimečné počasí?
Myslím, že v červenci roku 1989 byla velmi silná noční bouřka. Byl jsem celý napjatý, abych tu svoji práci odvedl opravdu dobře, abych na nic nezapomněl, nic nepřehlédl. Abych nikoho nezklamal. Mým šéfem byl tehdy pan Vladimír Kovář, kterého si pamatujete také. Byl to velký pedant, ale také učitel a rádce. Hodně mne toho naučil a velmi rád na něj často vzpomínám. Nechtěl jsem před ním vypadat jako nešika.

Brzy uplyne od vašeho nástupu 34 let. Jistě se hodně věcí změnilo, ale co například technika a přístroje?
Řeknu to asi takhle. Já začínal v době, kdy se všechny zprávy předávaly dálnopisem. Od té doby se to posunulo úplně někam jinam až k současným datovým přenosům, kdy online doslova neustále tečou ohromné objemy dat. Ale i ten dálnopis byl pokrok, protože kluci třeba vzpomínali na vysílačky, kdy se spojovaly jednotlivé stanice od Chebu až po Košice. Ale zase se slyšela celá republika a lidé o sobě věděli.

Při jedné návštěvě stanice jste mi řekl, že ta kocelovická je tak trochu unikátní svým přístupem i polohou. Jak jsou na tom jiné stanice?
Různě. Velmi extrémní jsou horské stanice, například Churáňov. Velké potíže jsou na Šeráku a Lysá hora. Nejodlehlejší stanice je v Červené u Libavé. To je konec světa.

Kocelovická stanice je ve výšce něco málo přes 500 metrů nad mořem. Když to tady začne práskat, tak to asi také stojí za to.
Tady vždycky byly bouřky takové drsnější, ale jak jsme mluvilo o vývoji, tak hodně se dokázalo i v ochraně stanice při bouřích a škody se podařili eliminovat na minimum. Máme aktivní bleskosvod, kvalitní přepěťové ochrany a podobně. Za posledních pět let máme zachyceno deset přímých úderů blesku.

Co je pracovní náplní lidí, kteří tady pracují?
Řekl bych, že především zajistit a zabezpečit kvalitní přenosy dat. Aby vše chodilo, jak má. Musíme každou hodinu od sedmé hodiny ranní do deváté večerní předávat do celosvětové výměny tzv. zprávy SYNOT. V noci přebírají tuto činnost automaty. Kromě toho okamžitě předáváme zprávy například o zhoršení viditelnosti, začátku mrznoucích srážek, bouřkách atd. Třikrát denně děláme klimatologické měření a v Kocelovicích děláme ještě srovnání mezi klasickými přístroji a automaty.

Dětské maškarní v Habeši.
VIDEO: V Habeši si daly dostaveníčko dětské masky. Byla jich plná hospoda

Jaké okolnosti rozhodují o umístění stanice do dané lokality?
Těch je asi víc. Když se někdo podívá na mapu, tak si všimne, že by stanice měly být přibližně padesát kilometrů od sebe, i když ne pokaždé se to povede. Důležitou podmínkou je dohlednost cca 10 kilometrů všemi směry, roli hrají pozemky, elektrifikace a další věci.

Když se vrátíme k vašim zápiskům z roku 1976, tak si vybavuji jednu věc. Jednou jste mi řekl, že i na Blatensku máme místa, kde by se daly mařit extrémní minusové teploty a že Šumava nemusí být zas tak velkou výjimkou. Co jste tím tehdy myslel?
Tyhle údaje právě vychází z doby mého vlastního měření. Blatná je typická mrazová kotlina a do takových kotlin za jasných a bezvětrných nocí - a když je tak 15 cm sněhu – pěkně stéká ten mrazivý vzduch. Z toho amatérského měření jsem k 1. lednu 1990 přešel na zcela měření certifikovanými přístroji, a za tu dobu mám největší mráz minus 27,8 stupňů ke konci roku 1996. Ale v 80. letech klesaly teploty v Blatné až k minus 30 stupňům. Můj táta mi jednou vyprávěl, že v únoru 1956 bylo za oknem minus 35 stupňů Celsia. V těch kotlinách muselo být ještě víc. To už praskají kosti.

Jak jsme zmínili na začátku, splnil jste si svůj sen. Zasahuje vám do života?
Chcete říct, jestli z toho už někdy blbnu (smích). Možná. Turisté trpěli a já byl šťastný jako blecha, když jsme na dovolené v půlce června zažili sněžení na Islandu. To byl zážitek!

Čápi se shromažďují na vrcholu baziliky při západu slunce v Colmenar Viejo na okraji Madridu 7. února 2023
Změna chování. Čápi se kvůli globálnímu oteplování živí ve Španělsku odpadky