Počátkem dubna byla Yvona Kotroušová vyhlášena Lékařem roku 2009 pro obor praktického lékařství. Svou ordinaci nyní provozuje v Blatné.

Mají z vaší lékařské uniformy pacienti respekt?

Uniformu – tmavě modré kalhoty, tričko a oranžovomodrou bundu s reflexními pruhy – nosím v rámci své práce externí lékařky Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje, výjezdového místa v Blatné. Ve své ordinaci praktické lékařky nosím bílé tričko a kalhoty, někdy bílý plášť přes oblečení. Mám zkušenost, že klienti lépe a důvěrněji reagují, pokud se mnou mohou mluvit, když jsem v civilu.

Jezdíte za pacienty také domů?

Návštěvy patří do základního spektra výkonů praktického lékaře. A jezdím v tom, co mám momentálně na sobě. Pokud jedu po skončení ordinačních hodin, pak v civilu, pokud vyjíždím akutně během ordinační doby, pak v uniformě.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Baví mě pomáhat lidem, dát jim naději, šanci na uzdravení, zmírnění bolesti, vyřešení jejich problému či jeho zmírnění. Baví mě přemýšlet a diagnostikovat jejich mnohdy vzácná a zapeklitá onemocnění, přijít na příčinu jejich obtíží a tu pak léčit. Baví mě moc preventivní lékařství , předcházení civilizačním chorobám včetně onkologických, vychovávání klientů ke zdravému životnímu stylu, sportování.

Chtěla jste být vždy lékařkou?

Dodnes ráda hraji na klavír. Každý rok se účastním Mezinárodních mistrovských klavírních kurzů v Písku. Před několika dny skončil jejich 24. ročník pod vedením profesorů Hudební školy hlavního města Prahy a Gymnázia Jana Nerudy s hudebním zaměřením Jany Korbelové a Martina Ballýho.

Od jara působíte v supervizním týmu. Co vlastně je supervize?

Spolupracuji v supervizním týmu s PhDr. Sylvou Hönigovou, jednou z vycházejících hvězd českého supervizorského nebe, z Písku. Supervize je vlastně forma koučinku, vedení v úzkém týmu psycholog – supervidovaný, a slouží k rozvíjení komunikačních schopností, empatie, manažerských schopností a dovedností v práci takzvaných pomáhajících profesí jako jsou zdravotníci nebo učitelé. Cílem je rozvinutí pozitivních schopností klienta, s vyřešením sporných problémů, které jej trápí. Jinými slovy učení a rozvíjení osobnosti supervidovaného lékaře přináší přímý užitek pacientovi, protože lékař s ním pak umí lépe jednat, naslouchat mu, vyšetřovat jej. Je veliká škoda, že se o supervizi v Česku zatím málo ví a jen málo mých kolegů je do ní zapojených.

Máte ze své ordinace nějaký nezapomenutelný zážitek?

Ráda vzpomínám na jednu sobotu před Vánoci, kdy jsme doma s týmem záchranné služby porodili překrásnou holčičku Anetku.

Také se setkáváte s vděčností pacientů? Děkují vám?

Pacienti nebývají moc vděční, asi to souvisí s dobou, ve které žijeme , vše je samozřejmost. Ale abych byla spravedlivá , obvykle poděkují ti starší, kteří si dokáží vážit pomoci. A třeba mi pošlou pohled z výletu, napíší dopis, natrhají kytičku. To potěší.

Co je pro vás na této práci nejobtížnější?

Práce s lidmi. Vyhovět jejich potřebám, být na ně vyladěná, vysvětlit jim, v čem tkví příčina jejich obtíží a proč je nutné, aby se sami snažili ji pomoci odstranit. A věřte, že svůj podíl na léčbě většina klientů ráda nemá.

Máte cenu Lékař roku 2009 vystavenou?

Samozřejmě, je v ordinaci, aby se na ni mohli podívat i moji klienti.