„Díky mému vztahu s Bohem jsme našel vnitřní klid. Boha vnímám jako někoho velmi blízkého, kdo je pro mě stále tajemstvím. A peklo jako velkou prázdnotu a smutek,“ říká v rozhovoru pro Strakonický deník Jan Doležal.

V letech 2013 až 2020 jste byl farářem v Písku. Jakých těch sedm let bylo a kde jste byl ty tři roky, než jste se objevil ve Strakonicích?
Písek byla taková moje první štace a zároveň velká výzva. Nejen, že Písek je velké město, ale především velký vikariát. Bylo nás tam 22 kněží, jáhnů a spolupracovníků a já byl najednou postaven před velký úkol moderovat prakticky celý okres. Jenom do píseckého kostela chodí v neděli takových 600 lidí. To všechno bylo na moji zodpovědnost, tak jsem se snažil zorientovat a vše zvládnout. Rozhodně na Písek vzpomínám jako na město, které mi zůstalo drahé.

Kdybyste měl těch sedm zhodnotit, myslíte, že jste obstál před sebou i Bohem?
Z mého pohledu jsem obstál. Odcházel jsem s vědomím toho, že kdybych v té době nevnímal řeholní povolání, tak bych v Písku možná dodnes zůstal. Kolem roku 2017 jsem totiž začal vnímat jakési vnitřní volání k řeholnímu životu, které jsem pak v roce 2020 začal uskutečňovat. Proto jsem Písek opustil.

Farář Jan Doležal za působení v PískuFarář Jan Doležal za působení v PískuZdroj: Deník/Petr ŠkotkoPane faráři, co znamená přesně řeholní život a co tedy následovalo v těch dalších třech letech?
Řeholní život je jakási osobní forma zasvěcení člověka Bohu v nějaké konkrétní spiritualitě. Způsob, jak řeholní život žijete vnitřně i navenek. Já jsem v té době poznal kongregaci redemptoristů (katolická řeholní kongregace, která si klade za poslání následovat Krista, hlásat Boží slovo chudým a žít podle evangelních rad chudoby, čistoty a poslušnosti – poz. autora) a mně se zalíbila ta spiritualita, která je zaměřena na misie a působení v křesťanském prostředí, které je ale odkřesťanštěné. V roce 2020 jsem nastoupil to tzv. noviciátu, což je takový přípravný rok pro vstup do řádu. Noviciát je už mezinárodní a z praktických důvodů je v Polsku, kam jsem měl tedy původně jít. Poté se mluvilo o Itálii, ale nakonec jsem kvůli covidu skončil na Slovensku v Podolinci v okrese Stará Ľubovňa. Právě díky covidu se noviciát stal místem, kde jsme byli prakticky stále zavřeni v klášteře a izolováni od okolního prostředí. Smál jsem se, že jsme spíše noviciát trapistů. I tak ten rok považuji za nádherný, ale postupně jsem rozeznával, že ač tam ta vnitřní touha je, cítím i jiné věci. A žen ten rozhodující krok směrem do řádu nedokážu udělat. Rozhodl jsem se vrátit do diecéze a biskup mne umístil do malé farnosti ve Chvojnově na Pelhřimovsku, kde jsem měl ještě další dvě vesnice. Z mého pohledu to byl z boží strany logický krok, protože jsem měl čas zapojit se do diecéze.

Ten rok noviciátu byl ale zároveň šancí poznat sám sebe, co myslíte?

To ano. Kdybych se rozhodl pokračovat, fungovalo by to, o tom jsem přesvědčený. Ale převážila zkušenost diecézního kněžství tak, jako ho žijeme. Roky mladosti nelze dohnat. Když jste v tom klášteře ve dvaceti, tak je to jiné, než skoro v padesáti. Člověk už je méně tvárný.

Vraťme se do Strakonic. Jak se přihodilo, že jste Otce Romana Dvořáka, který zamíří v září do Říma studovat církevní právo, nahradil zrovna vy? 
Samozřejmě se známe už roky. Ale personální záležitosti má na starosti Otec biskup, který má nějakou představu o farnostech i kněžích. Hledá vhodné tipy a kandidáty, kteří se do toho konkrétního místa hodí. Asi také přihlíží k osobnosti toho člověka, k osobní cestě kněze. Co se týká Strakonic, tak je to spojeno jednak s velkým farním obvodem a také službou vikáře. A vzhledem k tomu, že já jsem tuhle službu dělal už v Písku, tak díky tomu jsem byl jeden z kandidátů.

Měl jste nějakou dobu na rozmyšlenou?
Informace ke mně došla začátkem února a zhruba asi po měsíci a půl jsem na nabídku kývl.

Vystudoval jste zemědělskou průmyslovku. Ale rozhodl jste se být knězem. Proč?
Naše rodina měla k zemědělství blízko, tak možná proto tahle volba. Ale v 15 letech nemáte tak úplně jasno. Doteď si pamatuji některé pocity, že mi ta škola byla blízká a zároveň i vzdálená. Že to není můj životní osud nebo poslání, které bych chtěl dělat.

Otec Roman Dvořák míří do Říma.
Bůh strakonickému faráři určil další osud. Poslal ho do Říma

Po škole jste rodině ohlásil své rozhodnutí sloužit Bohu. Jak to rodiče přijali?
To bylo docela vtipné. Naši mě a mým sourozencům vždy dávali obrovskou svobodu a možnost volby. Všechno jsem si zařídil, a když mi přišlo oznámení, že jsem byl přijatý na teologii do Prahy, oznámil jsem to rodičům. Dodnes i pamatuji tu reakci. Mamka se jen usmála a táta řekl: No, my jsme to stejně věděli. Já neměl pocit, že něco tajím. I když jsem možná čekal trochu jinou reakci, třeba diskuzi.

Je klidně možné, že budete ve Strakonicích sedm let stejně jako v Písku. A možná i déle. Co víte o městě, které bude teď vaším domovem?
Když se řekne Strakonice, vybaví se mi hrad. Několikrát jsem byl za Otcem Romanem, takže město trochu znám. Jezdil jsem také plavat na váš úžasný venkovní i krytý bazén.

A co víte o místních ovečkách?
Otec Roman mi často vyprávěl o místní farnosti, ale teprve se spíše seznamuji.

Už jedete v plném režimu? Mše, bohoslužby, návštěvy nemocných, domovů důchodců, svatby atd.
V tomto směru už jedu v plném režimu.

V jednom rozhovoru za vašeho působení v Písku jste zmínil, že ctíte volné pondělky.
Ano, jako většina farářů. Je to takový odpočinkový den.

Jak jako farář vnímáte události posledních let – konflikt na Ukrajině, volbu nového prezidenta, rostoucí ceny energií, nájmů nebo potravin, obavy lidí z budoucnosti a podobně?
Vnímám tuto roli jako zklidňující. Církev by měla do rozjitřené nálady vnášet pokoj, který není líbivým postojem, že se nic neděje. Ale abychom nepropadali hysterii, hledali co nás spojuje a věřili, že každá životní situace má řešení. Nenahlížejme na negativní události z pozice strachu. Přijde mi, že spousta lidí se nechává tímto strachem dost převálcovat. Samozřejmě, nejistota a pocit ohroženosti tady jsou, ale neměly a nesmí být určující věci pro náš život.

Co proto můžete nebo děláte vy?
Úlohou kněze je především doprovázení lidí právě v těchto těžkých chvílích. A můžete jako kněz s lidmi o těchto věcech při každém setkání mluvit a nasměrovat je od strachu k uklidnění. Člověk by se neměl nechat vykolejit, protože pak není sám sebou.

Ještě se vrátím k rozhovoru z doby vašeho působení v Písku. Tehdy jste řekl, že po 13 letech kněžství už nemáte tolik iluzí ani v sebe, ani v církev a ani v lidi kolem sebe. V každém zaměstnání a životě dochází k pocitu vyhoření. Ale není to s ohledem na vaši duchovní službu lidem varovný signál, že už nezvládáte dělat svoje poslání?
Je to podobné tomu, že každý člověk, když začíná dělat své povolání, jeho ideály nevycházejí z reality. A je velmi dobré, že ztratí iluze. Že nestavíte svoji službu, práci a život na nějaké iluzi, ale na realitě. Připouštím, že v nárazu s realitou může přijít zklamání, někdo třeba odchází nebo dojde ke zmíněnému vyhoření. Ale nebo také naopak. Člověk se nově rozhodne na základě reálného pohledu. A to byl můj případ. Že můžete lépe a více pomáhat, víte v čem jste silný a v čem křehký, že růžové brýle nepomáhají. Nestavět na snech. A tak to říkáme třeba snoubencům. Že skutečná láska začíná až tam, kde člověk přijme toho druhého v jeho křehkosti, hříšnosti, protivnosti, zklamáních. Tam je základ trvalého vztahu.

Jak byste popsal sám sebe?
To je otázka! Těžko říct, protože fakt není jednoduché sám sebe popsat. Ale zkusím to. Považuji sám sebe za optimistického člověka, který má rád lidi a svět okolo sebe se vším, co přináší. Že umím dát prostor druhým lidem. Myslím si, že mojí silnou stránkou je pokoj a klid, které vycházející z mého vztahu s Bohem.