Nejprve sám pro sebe. Zvažoval jsem, jestli vám napsat nebo ne, ale objevil jsem ve Strakonickém deníku rozhovor s Milanem Tréglem, který mě přivedl k tomuto mailu. Pan Trégl tam říká toto: „Ono to tak nějak vyšlo samo od sebe. Ale ti lidé, kteří dnes tvrdí, že bez nich to nešlo, neříkají pravdu. Celá řada z nich čekala, jak to dopadne. Až když si byli víceméně jistí, že nic nehrozí, začali být odvážní. Nezazlívám jim to…“ Nedá mi, abych tato slova nepotvrdil (včetně té poslední věty).

ROK 1989

Bylo mi 21 a o událostech na Národní třídě jsem se dozvěděl v neděli večer. Celý víkend jsem byl s kamarády v lese mimo dosah civilizace. Pracoval jsem ve Strakonicích jako řidič a v pondělí jsem šel normálně do práce. Pak mě ale navštívili moji bývalí spolužáci ze strakonického gymnázia. Jeden z nich byl student VŠ v Budějovicích a oba už žili revolucí.Brzy se jejich revoluční nadšení přeneslo i na mě, vzal jsem si dovolenou a s oběma spolužáky jsem vyrazil do Budějovic na stávkový výbor nabídnout své služby. Měl jsem představu, že mě pošlou s letáky do budějovických ulic nebo do Prahy, ale řekli mi: „V Praze i tady už to žije, ale v malých městech je třeba to rozhýbat.“ Dali nám adresu na jednoho (a zřejmě jediného) chartistu ve Strakonicích a ve středu 22. listopadu 1989 jsme s jedním ze spolužáků (student VŠ zůstal ve stávkovém výboru v ČB) zazvonili v bytě naproti poliklinice.

Toho chartistu jsme samozřejmě vůbec neznali a v rozčílení jsme zapomněli na tajné znamení, které jsme měli mít na klopě kabátu. To znamení mělo stvrzovat, že nejsme provokatéři z STB, a my ho neměli. Takže není divu, že nás pan chartista přijal velmi chladně a divil se, co pohledáváme u jeho dveří s taškami plnými revolučních letáků. Až po nějaké době zřejmě z našich slov a informací, které jsme měli, usoudil, že možná provokatéři nebudeme, a zeptal se: „A neměli jste mít něco v klopě?“ Pak jsme si teprve vzpomněli, a protože jsme přesně věděli, co tam mělo být zastrčeno, byli jsme pozváni dál do bytu, kde pak o mnoho dní později vzniklo strakonické občanské fórum. Od té chvíle jsme začali pracovat pro revoluci, lepili letáky, agitovali v ulicích a připravovali demonstraci na strakonickém náměstí a ve sportovní hale.

ROK 2019

Po 30 letech si už nevybavuji všechny podrobnosti. Nejvíc mi utkvělo v paměti to, jak jsme sháněli megafon pro demonstraci na náměstí. Už jsme ho drželi v ruce. Pracovnice hasičského sboru ve Strakonicích evidentně fandila revoluci, ale hrozně se bála svého šéfa. Takže nás požádala, ať zajedeme k němu domů a získáme jeho souhlas. Přijeli jsme k jeho rodinnému domu někde nad sídlištěm Mír, pan šéf otevřel a říkal něco jako: „Víte soudruzi… to je těžké soudruzi…“ Prostě to nemělo cenu. Jeli jsme zpět a té paní po pravdě řekli, že pan šéf nám nic nepůjčí. A představte si, že ona šla do skladu a ten megafon nám vydala. Bezejmenná hrdinka revoluce. Vzápětí se ale přiřítilo auto a z něj vyskočil soudruh šéf. Jel se pro jistotu přesvědčit, že nám ten megafon nedají.

PAN SMOLJAK

Taky moc rád vzpomínám, jak k nám přijel pan Smoljak. Měli jsme ho na starost. Spolužák nás vozil Škodou 100 půjčenou od tatínka a já jsem panu Smoljakovi dělal osobního průvodce, což spočívalo hlavně v tom, že jsem mu držel tašku, když mluvil k veřejnosti. Nejtěžší můj úkol byl najít záchod pár minut před zahájením demonstrace na náměstí. Všude bylo zavřeno a panu Smoljakovi se už hodně chtělo. Naštěstí z boku té lékárny, z jejíchž schodů se během demonstrace mluvilo, měli zvonek pro akutní případy. A akutní to opravdu bylo. Takže jsme zazvonili a v lékárně nám rádi vyšli vstříc. Slavný režisér a herec u nich nezvoní na zvonek každý den. Pan Smoljak byl velmi skromný člověk. Poté, co pronesl projev jako z partesu ,se ke mně vrátil, vzal si svou tašku a řekl: „Mluvil jsem dobře? Neplácal jsem nějaký kraviny?“ Tónem přitom připomínal Varela Fryštenského z Dobytí severního pólu.

Poslední vzpomínka je mlhavá. Ani přesně nevím, kdy to bylo, když se byt naproti poliklinice začal plnit lidmi. Dlouho tam byl klid a najednou nával. Tak jsme se spolužákem usoudili, že už tam pro nás není místo. Nevadilo nám to, protože revoluce už byla vyhraná.

Omlouvám se, že neuvedu jméno svého spolužáka, který vše výše uvedené prožil se mnou. Nejsem s ním ve spojení a nejsem si jistý, zda by s tím souhlasil. I já bych raději zůstal v anonymitě, ale anonymní pisatele nemám rád, takže tento mail samozřejmě podepíši.

Jan Skalický