Krátce před 18. hodinou se obě vozidla vydávají na cestu. Osádkou prvního vozu jsou záchranář Jaroslav Šmolík se synem Petrem. Duhou dodávku řídí další strakonický záchranář Antonín Toman, který ve Vodňanech nabere již výše zmíněného kolegu Romana Moroze. Pak už je před všemi jediný úkol – urazit přibližně 1000 kilometrů.

I když se snaží trojice ze Strakonic popsat cestu s notnou dávkou humoru a dobrodružství, chvilkami je z povídání cítit určitá hořkost a nepochopení nad tím, co jen kousek od nás děje. „Celá cesta byla poměrně v pohodě. První překážka nastala až na maďarsko – ukrajinské hranici. Celníci nás zařadili do fronty, která se vůbec nehýbala. Nabrali jsme zpoždění nejméně dvě hodiny,“ vzpomíná Petr Šmolík. Původní plán dojet až na Ukrajinu do města Jasiňa, odkud jejich vodňanský kolega pochází, dostal trhlinu. „Tato zóna nepatří do Shengenského prostoru, tak celníci kontrolovali doklady a náklady lidí, kteří tam mířili, zda něco nepašují a tak podobně,“ dodal Jaroslav Šmolík.

Čekání na šanci

Aby mohli svoji pomoc včas předat, jela jim naproti prázdná dodávka z Ukrajiny. „Nebyl moc čas pozorovat co se kolem nás děje. Ale byl to rozhodně dost velký blázinec. Stany, chaos, zmatek. Všude hrozně moc lidí, kteří čekají na možnost, jak se dostat pryč,“ dodává.

Další strakonický záchranář Antonín Toman byl překvapený z jiné věci. „Myslel jsem si že dál na východě bude větší bída. Ale třeba v Rumunsku žádná bída není – spíš je vidět rozdíl mezi boháči a těmi, kteří tolik peněz nemají. Vedle sebe stojí paláce, které si ani neumíme představit a o kousek dál doslova chatrč,“ říká.

Z Domanic k Řepickému rybníku - vyjdete se na příjemnou procházku.
Podívejte, co je nového v okolí Domanic. Možná jste tudy roky nešli

Spíše se ale soustředil na příjezd na hranice. „Když jsme přijeli k přechodu s Ukrajinou řekli jsme jen, že vezeme pomoc a že máme kontakt. Rumuni nám jen ukázali kam máme jet a pustili nás mezi zátarasy, nechtěli žádné doklady. Až by se to dalo zneužít, ale to dál nebudu komentovat,“ dodal.

Do kontaktu s těmi, kteří utíkají z Ukrajiny, se nedostali. „Ale viděli jsme lid, kteří jeli svými vozy. Žádní chudáci to nebyli,“ shodují se všichni.

Říká se konec dobrý, všechno dobré. I když na zpáteční cestě si museli najet nějaké kilometry navíc, v pořádku se vrátili zpět do Strakonic. Kdyby museli jet znovu, nezaváhají. Všichni věří, že k této situaci už nedojde.

K setkání se záchranáři došlo v pondělí 7. března. Ještě týden po něm boje na Ukrajině stále pokračují.