Narodil v roce 1960 a trvale žije ve Volyni. Jaroslav Frencl se řezbě ze dřeva věnuje celý život, profesionálně pak od roku 1992. Jeho práce pronikly již do celého světa, například do Španělska, Německa, Norska ale i za oceán do Austrálie, nebo USA.

close řezbář Jaroslav Frencl zoom_in Dovolte mi začít klasickou otázkou. Kdy a jak jste se k řezbařině dostal?

Já jsem začal vyřezávat už jako malý kluk. Nejdříve jednoduché lodičky z kůry, pak ze dřeva a postupně jsem se propracoval ke složitějším výtvorům. Po základní škole jsem nastoupil na volyňskou průmyslovku, kde jsem se naučil základní zpracování dřeva. Do toho jsem pořád vyřezával. Po škole jsem jako mistr nastoupil do stavební firmy a vyřezávání jsem měl jako koníčka. Po revoluci se o mou práci začali zajímat Němci a nakupilo se toho tolik, že se to nedalo stíhat při zaměstnání a musel jsem z práce odejít. A mohu říct, že už 24 let mě vyřezávání živí. Do toho už čtvrtým rokem vyučuji na Střední průmyslové škole ve Volyni řezbářství.

Má ve vaší rodině toto krásné řemeslo nějakou tradici?

Přiznám se , že nikoli. Snad jen můj praděda býval truhlář, ale ten vyráběl rakve. Také nemohu zapřít vzdálenou příbuznost s řezbářem Janem Houškou z Prachatic, takže nějaké geny tam asi budou, ale nikdo mě k vyřezávání nikdy nevedl. V podstatě jsem samouk.

Stává se vám někdy, že máte práce plné zuby a cítíte, že potřebujete odpočinek?

Je pravda, že obzvlášť před Vánoci jsem pod velkým tlakem, protože mi chodí nejvíce objednávek, takže vždycky na Štědrý den ráno odevzdám poslední zakázky a mám volno. Ale už tak šestadvacátého mě začnou svrbět ruce a musím jít do dílny vyřezávat. U mě je to něco jako posedlost, vyřezávám prakticky pořád. A když mě nějaká práce přestane bavit, jdu dělat na něčem jiném a krásně se odreaguji. Pro mě je řezba jak povolání, tak relax.

Máte nějaký sen, který byste si přál v budoucnu uskutečnit?

Především doufám v pevné zdraví, abych mohl ještě dlouho vyřezávat. A nejvíce si přeji dodělat ten můj tři a půl metry dlouhý betlém, který bych chtěl zároveň ještě zmechanizovat, což nebude jednoduché, ale určitě ne nereálné. Mám takovou vizi, že celý ho bude pohánět jen jeden motor a přes hřídele a ozubená kola se bude pohyb přenášet k jednotlivým postavám.

Celý rozhovor najdete ve vydání Strakonického deníku v sobotu 14. listopadu 2015