Jako by mé nohy byly z olova, jako by zemská přitažlivost rostla každým metrem, kterým jsem se přibližoval domovu. A jako by moje mysl poletovala někde nad mojí hlavou, ve které byla jen jediná myšlenka: To dáš, vydrž! Ještě kousek, ještě kousek, jen pár kilometrů . . . A pak jen obrovský pocit úlevy, možná i pýchy, ale především poznání, že dokážete porazit toho největšího nepřítele, kterého znáte. Sebe sama.

close Na vlastní kůži - Na Kleť a zpět 16. června 2015 zoom_in Fráze? Dost možná. Ale jen do okamžiku, než se sami sebe rozhodnete vyzvat na souboj. Já to udělal v úterý 16. června. Rozhodl jsem se na svém horském kole (devětadvacítka – poz. autora) vydat po trase Čejetice (můj domov) – Ražice – Protivín – cihelna Číčenice – Dříteň – Olešník – Hluboká nad Vltavou – České Budějovice – Křemže – Kleť a zpátky. Pokud vás už v tento okamžik napadají slova jako jsou blázen, magor a možná i horší, vězte, že na ně máte právo.

Na trať jsem vyrazil krátce po páté hodině ranní. Už z loňska vím, jak nádherná jsou rána, když svítá a většina lidí ještě spí. Ani tentokrát jsem nebyl zklamán. Pár fotek hned za Čejeticemi a rychle zase dál. Sil je dost, takže se opírám do pedálů aniž bych měl obavy, že dojdou. Cestou několikrát fotím, přesto je před půl osmou, když vjíždím na Hlubokou. Dokoupit zásoby v marketu je dílem okamžiku a vyrážím na další pouť. Chci se dostat k cyklostezce kolem golfového hřiště, ale není mi souzeno.

close Na vlastní kůži - Na Kleť a zpět 16. června 2015 zoom_in Dobří lidé, pomoc

Ještě jsem se ani pořádně od marketu nerozjel, když v tom zvuk, který cyklista opravdu neslyší rád – syčení jako neklamná známka konce. A tak stojím krátce po půl osmé ráno v Hluboké nad Vltavou, koukám, jak zadní kolo mého horáku Felt splaskává a já si říkám „dobří lidé, pomoc." Protože k čemu je vám lepení, když máte brýle na blízko skoro 60 kilometrů daleko.

Dobří lidé se našli, konkrétně soukromý elektrikář Zdeněk Irovský. „Tady na Hluboké moc opraven kol není. Jo, kdybyste tak tady chtěl přenocovat nebo hrát golf. Ale jedu do Budějovic, tak vás vezmu do obchodu hned na kraji města," říká a já už láduju kolo do jeho tranzitu. Za pár minut, strávených hovorem především o tom, komu jaké pozemky na Hluboké patří, jsme v Budějovicích. „Díky a někdy nashle," loučím se a mířím do prodejny. Je mi jasné, že vítaný host nejsem – kluci v obchodě mají plné ruce práce. Přesto mi jeden z nich vymění duši, dá nový pásek na ráfek a z pláště vytáhne něco ostrého, asi trn.

Zase o něco blíž

Bez smlouvání zaplatím, stokrát poděkuji, vyrazím na cyklostezku a pádím směrem do centra. Je asi půl deváté, když se dostávám na jinou cyklostezku, která mne má dovést na hranice s Českokrumlovskem a blíž k mému cíli – Kleti. Říkám si: „Tohle nebude problém. Kleť se tyčí k nebi tak majestátně, že ji asi těžko přehlédneš. A až dorazíš k ní, pak se uvidí."

V tom prvním jsem měl pravdu stoprocentně. Silnice se mnoha obcemi klikatila jak užovka, ale Kleť byla stále viditelnější. Bohužel, kopečky před Českými Budějovicemi byly s těmi, které se začaly objevovat v blízkosti Kletě, jen legráckou. A tak když jsem po 10. hodině dorazil na hranice s okresem Český Krumlov, měl jsem toho docela dost. Navíc – jako by na dosah ruky – se tyčí Kleť a doslova vás láká, chybí jen hlas bájných Sirén. „Otoč to a jeď domů. Nikdo se nic nedoví," ozývá se poprvé za den mé druhé já. V ten okamžik netuším, že tím, že jsem ho neposlechl, dal jsem mu šanci se ozvat ještě několikrát.

close Na vlastní kůži - Na Kleť a zpět 16. června 2015 zoom_in Sedám na kolo a vyrážím do městečka, které jsem chtěl po mnoha letech zase vidět. Křemže, kde jsem byl někdy v roce 1985. Krásné městečko, výborné přijetí na radnici a na otázku tajemníka Jana Boršovkého kam mám namířeno, jsem hrdě vypálil: „No přece na Kleť." Podali jsme si ruce jako dva lidé, kdy jeden z nich už možná brzy zmizí z této planety, přesto mi popřál šťastnou cestu a poradil, kudy se vydat. Už za několik minut jsem opravdu fičel z kopce do Holubova. „Páni, jestli tohle budu muset šlapat zpátky, tak se z toho doopravdy zcvoknu," říkám si, ale to ještě nevím, že mi osud za moji nadutost připraví mnohem zajímavější chvilky.

Potupa, už nemůžu

K první došlo u Krásetína – potupně jsem slezl z kola a s plícemi na pokraji kapacity jsem stoupal ke Kleti. Když jsem pak přece jen zase nasedl a dojel na parkoviště pod Kleť, byl jsem vyřízený jak datel v kamenném lese. Beze studu jsem se ohlížel po lanovce. „Kdepak, je úterý, jezdí až od středy," slyším od statného Českobudějovičáka a moje kolena jsou rázem jako z krepáku. „Říkal jsem ti to. Jeď domů," ozývá se můj satan znovu.

Táhni do pekel, našeptávači, a odvážně vyrážím na stez᠆ku ke Kleti. Chvilku jedu, chvilku kolo vedu. Když procházím pod lanovkou, málem mě trefí pepina – lanovka jede! Stejně se diví rodina z východ᠆ních Čech. „Asi ji zkouší," říká mladý táta a má pravdu. Jen je nám to platné jak bezrukému palčáky. Co se dá dělat, zamáčknu slzu a tlačím kolo dál. Bohužel, za těch 30 let, kdy jsem byl na Kleti naposledy, se mi z hlavy trasa dokonale vypařila. Ano, můj milý čtenáři, je to tak – zabloudil jsem. A to tak dokonale, že jsem objevil pramen Krásetínského potoka a na Kleť se vyšplhal pod observatoří po stezce, kde se chodí v botách do hor a s hůlkami – ne v cyklobotách se zámky a s kolem na zádech.

Máme zavřeno

Je asi 20 minut po poledni, na computeru mám 95 kilometrů. Jsem vykrvený, utahaný a představa, že ten samý počet mne čeká na cestě domů, je všelijaká, jen ne plná euforie. A na náladě vám nepřidá ani věta od starší ženy ve dveřích hospody: „Bohužel, nic si dát nemůžete. V úterý je tady zavřeno, přijeďte až zítra." Už jsem ani neměl sílu se smát.

close Na vlastní kůži - Na Kleť a zpět 16. června 2015 zoom_in Český Krumlov

Strávil jsem na Kleti necelou hodinu, pohovořil s turisty a kolem čtvrt na dvě jsem už po té správné stezce vyrazil k domovu. Alespoň jsem to měl v plánu, protože jsem si hned vybavil otevřenou venkovní terasu v Holubově – dám si něco k jídlu a jedno pivo, hurá.
Bohužel, při sjezdu z Kletě jsem včas nezaregistroval, kde bych měl správně odbočit. No, co, Peťo. Určitě někde vyjedeš. V tom jsem se také nespletl, jen cedule Vítá vás Český Krumlov nebyla zrovna tou, kterou jsem chtěl vidět.

Bylo mi všelijak, navíc se satánek zase vyšplhal k mému uchu a zasyčel: „Já ti to říkal." Jenže co s tím? Začalo se zatahovat, hlad jsem měl jak tygr před krmením a žízeň – raději budu zticha. Nedalo se nic dělat, obětoval jsem pár minut v občerstvení v kopci na výpadovce z města, doslova jsem do sebe nasypal kebab bez pečiva a – policisté jistě prominou – jednu jedenáctku. Věřte, neměla žádnou šanci se v mé krvi vůbec uchytit. Chvilku před 14. hodinou jsem pak vyrazil po hlavní silnici do Českých Budějovic.

Nemá asi smysl popisovat, jak se jede po hlavním tahu Český Krumlov – České Budějovice v dopravní špičce. Ještě, že asi po 10 kilometrech už byla možnost jet za krajním pruhem, který mne dovedl až do jihočeské metropole. Urvaného, ale živého a zdravého. Pud sebezáchovy mi totiž velel jet na maximum a nerozšířit už tak smutnou statistiku sražených cyklistů. Vím, milý čtenáři, co řekneš. Proč jsi nejel po vedlejších silnicích? Důvod je jednoduchý – volil jsem jistotu před dalším blouděním.

close Na vlastní kůži - Na Kleť a zpět 16. června 2015 zoom_in Ach, ta pýcha!

České Budějovice mne přivítaly krátce po 15. hodině. Parádní čas na to dát si v klidu jedno pivo, k tomu kafe a vyrazit na rychlík v 16 hodin směr Strakonice. Pak vystoupit v Ražicích a těch osm kilometrů domů do Čejetic už by byla brnkačka. „Tak to udělej, nikdo se to nedozví." Kdo to mluví? Á, už vím. Zase ten můj ďáblík. A just ne! Pojedu na kole až domů!

Chvilku jsem se zdržel, kolem půl čtvrté vyrazil po cyklostezce na Hlubokou a odtud stejnou cestou, jakou jsem přijel, zpátky do Čejetic.
Na návrat nikdy nezapomenu. Už za Hlubokou jsem trpce litoval, protože každým šlápnutím ze mne unikala energie jako krev z rány. A kdesi za mnou se stále tyčila ona prokletá věž, jako připomínka mé pýchy. Snad proto, abych dostal opravdu za vyučenou, jsem v obci Dříteň opět zabloudil (ten den už potřetí) a dostal se až do Malešic, Seče a Chvalešovic. Dost blízko k temelínským věžím, ale mohl jsem vidět, jak vypadají obce, které energetici podporují.

Kolem 18. hodiny, kdy jsem ještě zdaleka ani nebyl u cihelny v Číčenicích, jsem začal chápat větu „jen si na chvilku lehnu a odpočinu si." Ne! To nesmíš! řval jsem na sebe. A tak – ne nepodoben burlakům na Volze – jsem se pustil do poslední bitvy. Přede mnou byl Protivín a jeho pevnost jsem pokořil krátce před půl sedmou. Dalších 10 kilometrů mne dělilo od Ražic – přesné tempo mi dávalo naději, že zase načerpám nějaké síly. A tak oznámení na ražické hospodě „Úterý zavřeno" už jsem bral jako vtip.

Od mého domova mne dělilo nějakým osm kilometrů a když hodiny ukazovaly asi 20 minut po 19. hodině, odměňoval jsem se na Šrotárně prvním z několika vychlazených piv. Věta jednoho ze štamgastů „To kolo tě jednou zabije" vyznělo jako memento.

Co říci závěrem? Nevěděl jsem to po dojezdu a nevím to ani nyní. Snad jen, že jsem dost hazardoval se svým zdravím a možná i životem. Že jsem opravdu dráždil kobru bosou nohou. Ale také jsem sám sobě dokázal, že když má člověk dostatečnou vůli a odhodlání, může dokázat věci, které ještě nedávno považoval za utopii.