Opak je pravdou. Martin je totiž zapálený pro ochotnické divadlo. Nejen, že hraje v mnoha kusech a už pět let stojí i se svými přáteli u recesní akce Odemykání staďáku (letos v duchu Járy Cimrmana), ale je i autorem dost odvážné hry s autobiografickými prvky Upřímná zpověď (spoluautorem hudby je Jan Červenka). „Viděl jsem část pekla zevnitř. Hra je o závislostech všeho druhu, které na člověka číhají na každém kroku. Byl jsem jedním z nich," říká. 

Hra Upřímná zpověď mapuje jednu etapu vašeho života. Svěříte čtenářům Strakonického deníku o jakou jde? I když není zrovna veselá?
Není to žádné tajemství. Byl jsem závislý na alkoholu a hazardu od tipování výsledků po automaty. Noci jsem trávil v hernách, neměl jsem problém vypít láhev rumu téměř na posezení. Pak přišly dluhy, kamarádíčkové a jednou i myšlenka na to nejhorší. Bez varování, najednou tady byla. Jednoho dne jsem se probudil a řekl si, že to musí skončit. Odjel jsem do Bohnic a nechal se na týden zavřít. Tam jsem viděl tak otřesné případy, že mne pohled na ně doslova nastartoval a změnil mi život. Podařilo se, a s odstupem času za tohle rozhodnutí děkuji Pánu Bohu.

Jak tedy vznikla Upřímná zpověď?
Dělám na hospodě a jednou jsem se tam sešel s Honzou Červenkou. Řekli jsme si, že bychom mohli pro náš soubor napsat vlastní hru. Honza přidal hudbu a Upřímná zpověď byla na světě.

Kolikrát jste ji hráli?
Dvakrát u nás v Radomyšli, jednou v Česticích a jednou i v Bohnicích. Vždy jsme se setkali s velkým zájmem.

Nechme už smutné a trpké věci stranou. Jak je to s vaší láskou k divadlu? Kdy vzklíčila?
Nejdřív musím uvést jednu věc – v podstatě mám dva domovy. Čestice a Radomyšl. Divadlo jsem začal hrát asi před 12 lety právě v Česticích. A protože už několik let žiji v Radomyšli, začal jsem hrát i tady. Vše začalo v roce 2007, když místní oživili Staročeskou konopickou a následně v roce 2009 po 40 letech i krásnou hru Podskalák. Je tedy na místě vzpomenout na paní učitelku Ludmilou Prášilovou, bez které by asi k ničemu takovému nedošlo. A také na Richarda Semiginovského. Oběma patří za jejich práci velké poděkování.

Radomyšlský soubor má za sebou znamenité kusy – Mamzelle Nitouche, Perly panny Serafínky a chystáte se dokonce na Prodanou nevěstu. Ale já třeba vím, že vaše Upřímná zpověď nebyla prvotinou.
To je pravda. Píšu pro dětský herecký soubor a mám rozpracovanou další hru pro dospělé. Víc vám ale zatím prozradit nechci, nechte se překvapit.

Psaní pro divadlo vás asi docela pohltilo.
Bez přetvářky říkám, že nejen psaní, ale divadlo jako takové. A hlavně po zkušenosti, kterou jsem zmínil. Pro mne je divadlo ventil, smysl života a možnost vyjádřit svoje pocity. Tohle totiž hrozně moc lidí podceňuje. Často vidím, jak se někdo trápí, ale nemá odvahu si přiznat, že je v úzkých, že potřebuje pomoct. Jenže pak už bývá pozdě. Už nikdy nechci to hrozné období mého života zažít znovu. A pochopil jsem, že vše mám v rukou jen já sám. V divadle je i velký kus mého já.