Paní Věra (celé jméno si nepřála zveřejnit, ale redakce ho zná) už je s malou fenkou Bonou přibližně od roku 2008. Přišla jako náhrada za Bena, který odešel do psího nebe. „Hodně si o něm povídáme, já Boně říkám jaký byl, chodíme na stejná místa. Víte, jsou věci, které člověku říct nelze. Ale pes na vás kouká, nesoudí a věřím, že vám i po těch letech rozumí,“ říká při jednom z pravidelných ranních venčení.

To u paní Věry probíhá tak kolem deváté až desáté hodiny ranní. „Bona už si zvykla a počká. A když se jí moc chce, má svůj psí záchod. To víte, už nejsme nejmladší ani jedna,“ dodává se smíchem.

Psí seriál v Deníku
U příležitosti čínského roku Psa jsme pro vás připravili tematický 12dílný „psí“ seriál, ve kterém zabrousíme do nejrůznějších koutů psího života i duše.

Týdně spolu nachodí i několik kilometrů, záleží na počasí. „Naše oblíbená trasa je ulicí Na Ohradě, přes most, pak po hrázi kolem Otavy, kde se může proběhnout u řeky, já si dám na lavičce cigaretu a prostě si odpočineme. Je to místo, kde sice jezdí kolaři, ale chovají se slušně a my se také snažíme nepřekážet,“ dodává právě před lavičkou, kde při hezkém počasí vysedává.

Co se týká čistoty, vždy má sebou pytlík na psí exkrementy. „Sama nesnáším majitele, kteří nechají psa vykadit a odejdou. Co děti a ostatní psi? To se nedělá,“ říká paní Věra.

Bez pejska si Věra svůj život neumí představit. „Když umřel Ben, bylo to hrozné. Hrozně mi chyběl a chybí stále. Naštěstí mám Bonu,“ říká. Když na sebe přitom obě hledí, mihne se v lidských i psích očích plamínek porozumění, který patří jen těm dvěma…