Život většiny lidí na vsi nebyl lehký. V hospodářství je čekala každodenní práce od časného rána do pozdního večera. Tak tomu bylo i v jedné osadě na Strakonicku, ve stavení třiašedesátileté Kateřiny Vlkové, která zde žila a hospodařila sama a zaměstnávala osmapadesátiletého nádeníka Františka Špačka z nedaleké obce.

Ve vsi se vědělo, že Vlková se sama ani pořádně nenasytí a že ještě hůře se u ní vede Špačkovi. Lidé znali Špačka jako velmi pořádného, rozšafného a pracovitého člověka, který se dřel do úmoru v hospodářství Vlkové a všechno potřebné jí obstarával. Zato Vlková by si byla nechala pro krejcar vrtat koleno, byla lakomá, že jí široko daleko nebylo rovno.

14. dubna 1899 proletěla osadou od stavení ke stavení jako blesk zpráva, že Vlková byla nalezena ve své světnici mrtvá – že byla zavražděna. Podezření padlo na Františka Špačka – toho také téhož dne odpoledne přivedl z jeho obce četník do stavení Vlkové.

Obecní ponocný osady Matěj Eliáš u soudu vypověděl, že také tu noc ze 13. na 14. dubna v době od 22 do 3 hodin bděl, procházel osadou a troubil každou hodinu, jak vyplývá z jeho ponocenských povinností. Kolem stavení Vlkové neslyšel žádný podezřelý šramot, nikoho také neviděl, vyloučil, že by se nějaké osoby potloukaly po vsi a zvláště okolo stavení Vlkové. Všude bylo ticho a klid. O zavraždění Vlkové se dověděl teprve tehdy, když četník přivedl Špačka do osady. Ponocný vyslovil také své mínění. Řekl, že Špaček byl Vlkovou bídně živen, ačkoliv nikdo by se byl u ní tolik nedřel jako on. Vlková mu nechtěla dát ani najíst, on, ponocný, ví, že prodala den předtím krávu a slíbila mu dát nějaké peníze. Jak slyšel povídat, nic Špačkovi nedala, což ho asi tak silně rozrušilo, že ji zabil. Ponocný dodal, že nikdy na Špačkovi nepozoroval nějakou pomatenost, ten že býval vždycky klidný a s nikým se nikdy nehašteřil ani nepral.

Špačka odvedli do vyšetřovací vazby. Následujícího dne pracovala ve stavení Vlkové c. k. okresním soudem stanovená komise – lékaři dr. František Uttl a dr. Karel Machalický jako znalci, Josef Haloun a Emil Volf jako soudní svědci. Mrtvola Kateřiny Vlkové ležela v uzavřené velké světnici v koutě u kamen. Na sobě měla černou kazajku, čistou košili, čistou vlněnou a bavlněnou sukni a čisté punčochy. Bylo zřejmé, že žena má slabou kostru a že byla chatrně živena. Na hlavě vpravo na čele měla krevní podlitinu 4 cm dlouhou a 4 cm širokou, uprostřed hlavy pak tržnou ránu sahající až ke zlomené čelní kosti 4 cm dlouhou a 3 cm širokou. Pod touto ranou směrem k levému oku byla podlouhlá rána okrouhlá půl cm v průměru. Okolí obou očí bylo podlito krví a na nosním hřbetu vpravo byla čočkovitá přischlá odřenina kůže. Z obou uší i z nosu vytékala krev. Po otevření lební dutiny zjistila komise, že lební klenba odpovídá svrchu popsanému poranění kůže a je zlomena. Na celé polebici, jakož i na celé lební klenbě až do záhlaví, byla krevní podlitina. Na zadní straně v záhlaví byla obloukovitě puklá kost tak, že puklina sahala až do velkého míchového otvoru. Na levé straně čelního laloku, jakož i malého mozku, vnikly úlomky kostí do tkáně a poranily ji. Omozečnice byla krví prosáklá s četnými krevními výrony. Po otevření hrudní dutiny zjistila komise v podkožním vazivu hrudníku krevní podlitinu v krajině levého druhého a třetího žebra, na levé straně chrupavku třetího žebra vraženou do hrudníku a ulomenou a kromě toho třetí, čtvrté, páté a šesté žebro bylo přelomeno v podpažní čáře, na vnitřní straně pak byla pruhovitá krevní podlitina odpovídající uvedeným zlomeninám.

Komise uvedla, že příčinou smrti bylo proražení lebky s následným poraněním mozku. Smrt nastala hned a nebo velmi brzy po úderech – byla způsobena rozdrcením lebečních kostí, které podle vzniklého krevního výronu bylo způsobeno zaživa. Použitý nástroj byl tupý. Podle místa, kde byla mrtvola nalezena a na němž byl spáchán a vzhledem k rozsahu a četnosti různých zranění, které se mezi sebou u sebevraždy vylučují, usoudila komise, že v tomto případě se jedná o vraždu.

Ve stejném dni, 15. dubna 1899, kdy komise zpracovávala svou zprávu a rozsudek, František Špaček se ve své strakonické věznici oběsil. Byl pohřben 16. dubna 1899 na hřbitově u sv. Václava.

A tak už nikdo nemohl zjistit, co se mezi Vlkovou a Špačkem událo. Je pravděpodobné, že mezi nimi došlo k hádce, Špačkovi povolily nervy a v afektu sáhl po sekeře. Po činu odešel do místa svého bydliště ke svému bratru Janovi, kterému se svěřil. Soud se však od Jana nic nedověděl, protože ten využil svého práva nevypovídat.

František Špaček zabil svou lakotnou zaměstnavatelku sekerou, kterou komise nalezla v koutě chodby před velkou světnicí – místem vraždy.

Karel a Věra Kuncipálovi

Zločin a trest

Odvěké téma lidských dějin. Neboť člověčí povaha je jako hluboká studně, pátrejte po jejím dnu . . . Kde se rodí v duši touha po smrti druhého? A proč se rodí? A kdy? Jsme lepší než naši předkové? Je to soukromé přesvědčení: mnoho dešťů ještě navštíví zemi, mnoho desetiletí uplyne, než se lidská společnost stane opravdu ve všech směrech lidskou . .
Těch několik příběhů, syrových a mnohdy drastických, které teď budete číst, o tom bohužel svědčí. Snad někde na konci se jednou objeví světýlko. Doufejme.

Miroslav Ivanov