Ve třídě mého učitele jsem viděl jeho sbírku klarinetů a bylo rozhodnuto

Ještě na gymnáziu neměl Robert Pacourek jasno, jestli zvítězí klarinet nebo sport. Pak jednoznačně vyhrála muzika. Ta je dodnes celým jeho životem.

Jak to s hudbou u vás začalo?
Byla to všechno velká náhoda. Byl jsem vybraný v posledním ročníku mateřské školy do tehdejší lidové školy umění. Protože mám oba dva rodiče technické tipy, tak se šla matka do školy zeptat, jestli si náhodou nevymýšlím. Nevymýšlel jsem si, byl jsem vybrán a byl jsem přidělen do třídy tehdejšího učitele a pozdějšího profesora Bedřicha Zákosteleckého. 
U něj jsem tři roky hrál na zobcovou flétnu. V jeho třídě jsem viděl jeho sbírku historických klarinetů, tabla jeho bývalých žáků, a tím bylo rozhodnuto. Takže jsem v devíti letech dostal do ruky klarinet a už se to se mnou táhne skoro čtyřicet let.

Absolvoval jste tedy lidovou školu umění. Co bylo pak?
Měl jsem to trochu komplikovanější. V patnácti letech jsem ještě nebyl rozhodnutý jestli muzika, nebo sport, protože jsem zároveň také závodně plaval. Tak jsem nastoupil na strakonické gymnázium. Teprve tam jsem si to v hlavě srovnal, že sport ne, že spíš muzika. Začal jsem se tedy naplno věnovat hudbě a přípravě na konzervatoř. Na pražskou konzervatoř jsem se dostal. Po jejím absolvování jsem našel místo v Praze, to byl takový můj sen. Učil jsem tam a také profesionálně hrál.

Jsou nějaká zajímavá místa, kde jste koncertoval?
První opravdový velký koncert v krásném koncertním sále byl v roce 1988 na jaře, bylo to v prvním ročníku konzervatoře. Ta tenkrát měla k dispozici takzvanou Sukovu síň, což byl malý koncertní sál v Rudolfinu. První velký koncert po konzervatoři jsem měl ve strakonické kapitulní síni. Bylo to s mým spolužákem Michalem Macourkem. S tím jsme pak hráli ještě dva roky. V Rudolfinu jsem měl to štěstí si zahrát i ve velkém sále v takzvané Dvořákově síni. Tam jsem jednou vystupoval s orchestrem Harmonie 1872 a jednou jsme tam vystupovali s Píseckým komorním orchestrem.

Vyhovuje vám mít za sebou nějaké velké těleso nebo máte rád spíš komornější vystoupení?
Když se podíváte na přehled mých koncertů, zjistíte, že dělám spíš komornější hudbu. Vystoupení s orchestrem je samozřejmě taková ta třešinka na dortu, je to mnohem víc zavazující, zodpovědnější. Ale jsou na to různé názory.

Kolik času klarinet spotřebuje? Říká se, že u klarinetu se musí pořád hodně cvičit. Je to tak?
To není jen u klarinetu, to platí u každého hudebního nástroje. Když jsem byl student a měl jsem čas, tak jsem cvičil alespoň dvě hodiny. Pak o volných víkendech i čtyři až pět. Teď už tomu tolik nedávám, přiznám se.

Když si chcete úplně odpočinout, věnujete se úplně něčemu jinému, anebo je to zase hudba, ale jiný žánr?
Je to úplně něco jiného. Jak už jsem říkal, do šestnácti let jsem se věnoval závodnímu plavání. Takže pro mě absolutní relax je bazén a sauna. A také, když přijedu na víkend do Strakonic odpočívat, tak jsou to psi mých rodičů a procházky v lese kolem Šibeničního vrchu a na Ryšavé.

Zmínil jste se, že také vyučujete. Jaká je tahle vaše profese?
Je to jako všechno, když se to chce dělat dobře, velká dřina. Mým vzorem pochopitelně byl profesor Bedřich Zákostelecký. Když jsem začínal, tak jsem trochu kopíroval jeho styl učení. Ale pak jsem si vypracoval svou vlastní metodiku. Snažím se žákům předávat svoje zkušenosti muzikanta, který i aktivně vystupuje. Zhruba před dvěma třemi roky byla v uměleckém školství krize a byl odliv žáků. Nyní buduji novou třídu. Ale i přesto jsem tenkrát měl výborného žáka, který se dostal do ústředního kola soutěže základních uměleckých škol.

Zajímá vás jenom klasická hudba, nebo si rád poslechnete i něco jiného?
Asi ve třinácti jsem ve strakonické lidové škole umění nastoupil do orchestru k Ladislavu Romovi, tak si odpočinu i u dechovky. A samozřejmě pubertu jsem prožil stejně jako ostatní i na diskotékách. Takže si rád poslechnu i muziku mého mládí. Byť je to paradox, ale jako klarinetista jsem ještě nepřičichl k jazzu. Ale rád si ho poslechnu. Mám především v oblibě big bandy.

Z klasické hudby co je vám bližší? Spíš současní autoři nebo víc do historie?
Tady je vidět můj vývoj jako muzikanta. Před dvaceti lety bych řekl Mozart, Beethoven, Brahms. Dnes mám oblíbeného Bohuslava Martinů i současné autory. Je to Paul Hindemith, Igor Stravinskij. Hrál jsem i Jana Klusáka. Mezi autory 20. století, které mám v repertoáru, patří ještě Josef Páleníček, Jan Rychlík, Malcolm Arnold, Francis Poulenc a Darius Milhaud. A ze současných českých autorů to je Jiří Teml.

Jaký zajímavý koncert jste zažil jako divák?
Koncert, který na mě zatím asi zanechal největší zážitek, proběhl v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro před víc jak deseti lety ve Smetanově síni Obecního domu a vystoupil na něm jako sólista klarinetista Ricardo Morales za doprovodu orchestru Metropolitní opery New York a hrál sólově Koncert pro klarinet a orchestr W.A. Mozarta.

A teď zpátky k vašemu koncertování. Poměrně často se objevujete ve Strakonicích…
Je to shoda okolností. Vystupoval jsem například s Píseckým komorním orchestrem, a tak jsem zprostředkoval vystoupení i ve Strakonicích, to bylo asi před třemi roky. Pak jsme byli před rokem a půl vybráni do Kruhu přátel hudby s Kubelík kvartetem, se kterým také spolupracuji. Letos v červnu to bylo v kapitulní síni, kde jsem hrál se „svým" Pražským komorním triem. Nyní mě oslovil umělecký vedoucí Virtuosi di Praga Oldřich Vlček, abych si s nimi zahrál klarinetový koncert od Mozarta. To bude v rámci Vánočního koncertu v neděli 22. prosince od 19.30 hodin v Městském domě kultury ve Strakonicích.

Jak vy prožíváte Vánoce?
Teď už klidněji. Byly doby, kdy jsem hrál i deset Rybových mší. Letos jich mám už jen kolem pěti. Pravidelně hraji i ve Strakonicích na půlnoční v kostele sv. Prokopa. Jinak Vánoce beru dva tři dny jako relax, ale pak musím začít zase cvičit a připravovat se na další koncerty.