Jak to bylo se školou v Hošticích, dnes nikdo moc neví.

Hoštický rodák a režisér Zdeněk Troška v jejích lavicích seděl. „Byla tu dvoutřídka, krásné a vlídné stavení postavené v roce 1895. V jedné místnosti se učili prvňáci a druháci, v druhé, té větší, byly tři řady lavic a v nich třetí, čtvrtá a pátá třída," vzpomíná. Byl prý nadšeným žáčkem a svou školu miloval. Paní učitelku ale ze všeho nejvíc. „Paní učitelka Homolková byla anděl, zlatá duše, pro kterou bychom skočili do ohně. Neměl jsem větší vzor a byla mou první a největší dětskou láskou," vypráví s nostalgií.

Své vyučující si pamatuje všechny. „Vzpomínám na starého pana učitele Souška, tlustého pana řídícího, který rád na začátku vyučování zahrál na housle a pak podřimoval za katedrou, na mladého sportovně založeného učitele Třeštíka, s nímž jsme víc času jak ve škole proběhali po lesích. V páté třídě ho vystřídal skvělý učitel Hanes, férový chlap, urostlý jako hora, skutečný parťák. Od šesté třídy se už chodilo do měšťanky, školy v nedaleké Volyni," popisuje.

Některé své spolužáky potkává dodnes. Byli skvělá parta a jeden druhého brali spíš jako sourozence. „Dopoledne jsme byli spolu ve škole, odpoledne na pastvě či na nácviku divadelních scének. Pořád spolu, taková velká rodina," uzavírá vyprávění.

Teď se ve škole bydlí. Své doma tam má Eduard Kuneš, který turistům nabízí azyl. „Bydlím tu osmnáct let. Vím, že před tím to mělo JZD, ti tu udělali byty. Ale jak to bylo před tím, nebo kdy škola skončila, to netuším," podotkl. Odhaduje se ale, že k tomu mělo dojít ještě v době komunismu.