Pavlu Vranskému bylo sotva dvacet let, když se zúčastnil jako voják bojů o africký přístav Tobruk. Za hranice přitom odcházel když mu ještě nebylo osmnáct. Nyní má hodnost plukovníka a bude mu 94 let.

V sobotu ve Strakonicích vzpomínal na podmínky, za jakých v kamenité poušti tehdy přežívali. „Tenkrát jsme to ale tak nevnímali, byli jsme mladí a nic nám nevadilo. Byli jsme v poničeném bunkru osm metrů pod zemí. V noci bylo pod nulou, ve dne čtyřicítky, měli jsme sotva jednu deku. Řádila malárie a mnoho kluků bylo nemocných," připomněl si tehdejší dobu.

Byl tenkrát v jejich skupině nejmladší, a tak dělal spojku. „To ale znamenalo dostat se například od jednoho bunkru ke druhému. Všechno bylo zaminované a tak jsme se často museli pohybovat po čtyřech. Člověk si klekl, nahmatal rukou volné místo před sebou, tam dal koleno a tak dál. Kolem sta metrů trvalo třeba půl hodiny," dodal.

Po skončení bojů o Tobruk (1941 - 1942) se dostal k československé 311. bombardovací peruti. Přesto, že měl řadu bojových vyznamenání, domácího uznání se mu dostalo až po roce 1989.

Ve Strakonicích v sobotu křtil druhý díl knihy Dušana Vávry Muži na správné straně. „I v dnešní době je stále důležité, abychom takové muže připomínali," zdůraznil válečný veterán.

Pro Pavla Vranského to nebyla první návštěva Strakonic. Zavítal sem už předloni při svěcení vojenských praporů. O rok dříve strakonická jednotka získala čestný historický název Tobrucká.