I když chalupu obepíná kamenná zídka s živým plotem a na první pohled vás zaujmou velká vrata, před světem a lidmi se zde rozhodně nezavírá. Jen – jak sama říká – potřebuje čas od času vypnout, dát si nohy na židli, před sebe kafíčko a nezbytné cigarety a být svá. Jen tak, ve starých kraťasech a obnošeném tričku. „Jsem taky přece jen člověk," vysvětluje. I když zrovna tato žena nemá vůbec důvod komukoliv a cokoliv vysvětlovat.

Jasná volba
Chalupu v Cehnicích pořídili v létě 2005. Jižní Cechy byly tehdy jasnou volbou. Navíc partner Valérie Zawadské – rockový muzikant Roman Krokus Kříž – má maminku ve Vimperku, takže hledali nějakou blízkou lokalitu. „Ten den už to bylo několikáté místo, kde jsme byli. Byla to chalupa, kde 15 let před námi žil syn 
s rodinou po úplně původním majiteli. V podstatě to byl barák 4+1 k okamžitému nastěhování, což bylo pro mne opravdu velmi důležité. Po těch mnoha letech, kdy jsem trávila prázdniny s dětmi 
v paneláku v Praze nebo ve Vimperku, anebo na severní Moravě u sestry a u táty, to bylo něco nádherného," vzpomíná Valérie Zawadská.
Na zvelebování pracovali sami. Její životní partnera dříve pracoval v Prachaticích, učil se v Českých Budějovicích a v okolí měl a má hodně známých a kamarádů – zedníky, instalatéry, malíře, natěrače. Všichni jim vycházeli maximálně vstříc.
Vzpomíná na to, jak všichni společně odvedli kus práce. „Ale nejen já, i moji synové Jan a Roman. A to je tzv. bigbítový domeček, protože jsme tady zřídili nahrávací studio. Počínaje vyklízením dvougaráže přes vymetání příšerného množství prachu až po zatloukání a natloukání různých izolačních materiálu. Tak tyhle ruce umějí pracovat a dělala jsem to moc ráda," dodala.
Když prý člověk dokáže přiložit ruce k práci, pak to, co vytvoří, dýchá člověčinou. „Na tomhle místě musím také vzpomenout na svého tátu. Moc nám pomáhal," pokračuje. Chalupa v Cehnicích se mu moc líbila a nešetřil chválou. Jako holku naučil svoji Valérii kosit kosou a když přijel, tak kosa byla první, po čem se sháněl. Dcera se mu za to odvděčila další rok. „Zavařila jsem spoustu sklenic třešní a odvezla jsem jim na Moravu tak dvacet sklenic. Proč by měli jen rodiče dávat svým dětem výslužky. Má to být 
i obráceně," říká.
Když mluví o cehnické usedlosti, strašně ráda vzpomíná na ten úplně první okamžik, kdy vešli na dvorek. Měla pocit, který říkal: „Tak tady už jsi někdy byla." Tenh pocit asi mluví za vše a je jejím vyznáním, co k tomuto domku a místu, kde stojí, cítí. – volnost a svobodu.

Letní rána
Na chalupě ji baví všechno, 
i když na některé práce má „ty svoje chlapy." Sečení trávy, štípání dříví… Ale pokud chcete vědět, co dělá opravdu ráda, tak třeba právě v létě si 
v šest hodin ráno uvaří kafíčko, sedne si na to své oblíbené místo, které jí kluci udělali, a jen tak se kouká a poslouchá ty úžasné zvuky kolem sebe. Pochopitelně si k tomu dá své oblíbené cigárko, přečte si noviny, vyluští křížovku a pak si řekne: „Tak, Valérie, co budeš dnes dělat?" Třeba že už dlouho nevyprala povlečení, měla by vytřít a třeba vysmýčit prach. Ne, že by z toho byla natřesená, ale má ráda, když je relativně čisto. No, a když přijde zima, tak strašně ráda přikládá dřevo do kamen. „To je úžasná pohoda – ty plameny a praskání dřeva mají úžasnou moc," usmívá se.
Jedno zákoutí má na své chalupě opravdu nejraději. Místo hned u kuchyně, které jí vytvořili právě její kluci. Je tam krásný chládek, když je parno. A když ještě nesvítí slunce na plné pecky, tak si ráda pohoví i ve velké pergole před vchodem.
Právě tím klidným posezením a pohledem do úžasné zeleně, kterou v Praze nemá, a která jí tak strašně chybí, relaxuje a nabírá síly. „Ale popravdě řečeno, i pobyt jako takový, protože tady můžu být obyčejná ženská. A hlavně tady na to mám čas. V Praze je tak hodinka maximálně – co budu dělat, jak velkou tašku si mám vzít. A tady? Když se něco nestihne, tak se to prostě nepo… Vždyť vy dobře víte, co myslím," směje se.

Patří do Cehnic
Tím, že tady žije tolik let, považuje se za obyvatelku Cehnic. A právem, na což jsou místní lidé velmi pyšní. „Snažím se v rámci možností přispět, protože to může obci pomoci. A dělám to ráda. Co se týká sousedů, mám kolem úžasné lidi, ale největší kamarádkou je Maruška Grufíků. Je to skvělá ženská a mám ji moc ráda," pokračuje Valérie Zawadská. Má rada i blízké okolí Cehnic. V nedaleké Sudoměři kamenný památník Jana Žižky z Trocnova, spojovací komunikaci na Jinín, kde se na konec roku u velké lípy setkávají lidé z okolních obcí. Líbí se jí cyklostezky, které Cehnice obepínají. Kolo už má, jen ten čas. Ale jednou prý určitě vyrazí (smích).
Valérie Zawadská je známá tím, že strašně ráda peče a vaří. Už jsme ji také mohli vidět v mnoha kulinářských pořadech. A na chalupě má její záliba i jiné kouzlo. „Lidé se rádi podělí. Máš rebarboru? Přijď si. Mám moc rajčat. Chceš? Ty nemáš to a to? Přijď si. To je přece boží. Ale to platí i od masa. A taková naložená krkovička na grilování! To přece znáte sám. Ale grilují chlapi. Já už se nechám jen rozmazlovat a hýčkat," dodává.
Co se týká receptu, tak žádný výrazný nebo zvláštní nemá. Prostě udělá, na co má chuť, nebo podle receptu, který dostane. „Musíte mít na to čas a radost. Jinak spíše vařím rychlá jídla. Ovšem kdo umí vařit, to je můj chlap. Takže když svíčková, tak od něj," sklánu poklonu svému partnerovi.
Valérie Zawadská bere život tak, jak přichází a čelí jeho nástrahám s bravurou sobě vlastní. Ví, že po každé bouřce se vyčasí a že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Ale v jedné věci má nekompromisně jasno v žebříčku svých životních hodnot. Zdraví, láska se vším, co k ní patří (důvěra, přátelství, tolerance, pochopení.) Peníze, protože bez nich to určitě nejde. Práce, která ji těší a baví. A dodává: „Myslím, že neříkám nic jiného, než kdokoliv jiný na mém místě. Jen záleží na měřítku."