Desátého prosince 2019 se nejen vzpomínalo na pana Režného, ale byla mu v tento den symbolicky udělena Cena starosty města. A protože byl muzikantem od Pána Boha, v ten den se zpívalo, jak jinak než na jeho počest.

Cenu starosty in memoriam, přebíral syn Josefa Režného Vítězslav Režný se svojí manželkou Marií a jednou z jejich dcer Barborou Schwarcovou.

První dotaz směřoval na vnučku Barboru:

Prozraďte, prosím některou z Vašich vzpomínek na dědečka.

Asi každý, kdo má dědečka, by měl mít krásné vzpomínky, tak jako já mám určitě hezké vzpomínky. V souvislosti s vánoční dobou se mi vybaví chvíle, kdy jsme přišli k dědečkovi na návštěvu a vždy jsme hráli Malou noční hudbu. To je moc krásná vzpomínka. Pokaždé když ji slyším, tak si na dědu vzpomenu. S dědečkem jsou vlastně všechny vzpomínky spojené s hudbou a folklórem. Byla s ním velká legrace.

Máte pocit, že se nad Vámi vznáší jako anděl?

No určitě. Mockrát se mi o dědečkovi i zdá. A vždycky si říkám: „No dědečku, teď bude zase dudácký festival, jestlipak to vidíš…“

Byl dědeček přísný?

Já bych řekla, dědeček byl přísná osobnost. Když si vzpomenu, když jsme se sešli k obědu, pustila se vážná hudba a muselo být úplné ticho. Jak někdo něco řekl, tak bylo zle.

Pane Režný, povězte za svého otce, co by pro něho Cena starosty znamenala?

Určitě by si toho vážil a byl potěšený. Byla by to taková satisfakce. Jako to bývá u divadla, nebo koncertů. Největší odměnou je potlesk a tahle cena je takový potlesk. Škoda, že se toho tatínek nedožil…

Kampak si cenu vystavíte?

Až se Prácheňáku podaří mít zase nějaké zázemí a stálé místo na zkoušky, tak tam cenu určitě dáme. Jako soubor jsme ve zkušebně mívali malou vitrínku, kde byly trofeje, byli bychom rádi, kdybychom ji tam mohli dát.

Takže nezůstane doma…

Ne, ne, chtěl bych, aby byla všech.

Z toho jasně vyplývá, že tatínek nepatřil jenom vám, ale byl všech.

Jistě, že ne. Soubor je jeho dítě.

Co jste si z osobnosti svého otce a dědečka vzali?

V. Režný: Pro mě to byl obrovský vzor. Obdivovali jsme jeho povahové rysy. Byl neobyčejně cílevědomý. Jeho smyslem života bylo rozdat lidem to, co se sám naučil: lásku k lidové hudbě, dudám, tradici. Nikdy se nenechal zlomit. Šel do hloubky věcí a k jeho kvalitám máme ještě hodně daleko.

M. Režná: Považuji si toho, že mně můj tchán přenechal vedení zpěvaček. Jsou dobrou složkou souboru a vždycky pěkně zpívaly. Byl to velký závazek. Pokaždé, když zkoušíme, připravujeme nové věci, myslím na to, jestli by byl spokojený s tím, jak to děláme.

Je to člověk, který mně osobně mnoho dal a formoval můj život od šestnácti let. Řekla bych, že si vedle něho stále tak v tichosti a nenápadně žijeme.

Cena starosty pro Miroslava Lukeše.
Tatínek prodal kobylu, abych měl saxofon

Markéta Bučoková