Zatímco se vydávám k jezu na Křemelce ve Strakonicích, přemýšlím nad tím, co bych musela mít, abych se 3. ledna vydala splouvat Otavu. Skalní vodáci se totiž v tento den pošesté vydávají na novoroční splutí.
S omrzlýma ušima, rukama a červeným nosem je moje odpověď jasná: odvahu. „Voda má zhruba jeden a půl stupně, vzduch bude tak kolem nuly," odhaduje vodák Josef Rychtar, který se do lodě chystá.
Je to jasné, musela bych přihodit neopren, jégrovky, péřovku a pletené ponožky od babičky. Taky rukavice a kulicha.
Jak si prohlížím Josefa Rychtara, říkám si, že podle mě cestuje kapku nalehko. Má sportovní kalhoty a větrovku. „Oblečení musíte mít s sebou dvakrát. Pro případ, že by došlo na koupání," pousměje se. Párkrát už se to stalo. Už jen z té představy se mi hlásí zánět močových cest.
Vodáci se pomalu chystají spustit lodě na vodu. Při pohledu na zamrzlou Otavu si neodpustím otázku, zda mají objednaný ledoborec. „My všichni jsme ledoborci," směje se Josef Rychtar a za okamžik už pádlem proráží led. Naštěstí není příliš tlustý.
Úsměv mi tuhne na rtu a to doslova. „Jedete s námi?," ptá se bezelstně Josef Rychtar. Nejedu! A nepřesvědčí mě ani zázvor v termosce.
Jedna loď po druhé projíždí nově vybudovanou šlajsnu. Desítka vodáků v čele s Josefem Rychtarem, který je vodákem bezmála padesát let, je připravena na zhruba sedm kilometrů dlouhou cestu.
Zbývá se už jen seřadit na skupinovou fotku a po vodácku zakřičet Ahóóój! Zatímco lodě mizí v dálce, já mizím na polévku. A pěkně horkou.