Zaslíbené Švýcarsko! Tahle slova vyjadřují podstatu takřka dokonale: každý má mít právo na svoji svobodu, nikdo nemá být zbaven svobody jen proto, že říká pravdu. Nikdo nemá také klesnout pod úroveň lidské důstojnosti a každý má spatřovat v uspořádání státu a věcí veřejných svoji šanci. Čím jsem starší, tím více miluji sametovou revoluci, neboť ona tohle snad poprvé v dějinách téhle země opravdu přinesla. Každý dostal příležitost, revoluce nerozdělila národ na občany 1. a 2. kategorie. Ve 20. století u nás něco nevídaného.

Jak asi bylo po státním převratu 28. října 1918 českým vojákům, kteří nezradili svoji zemi, rakousko-uherskou monarchii, a do posledka bojovali za císaře pána, když viděli, jak nový mladý stát zvýhodňuje legionáře kam se podíváš?

Jak asi bylo českým lidem, když se po Mnichovském převratu museli narychlo sbalit, pod hrozbou brutálního násilí neprodleně opustit pohraničí a hledat novou existenci v II. republice?

A jak asi bylo Němcům, když jim to Češi bohatě oplatili po skončení 2. světové války a mnohdy surovým způsobem je „vyakčnili“?

Jak asi bylo slušným Čechům, když agresivní ozbrojená lůza pochodovala po českých městech v únoru osmačtyřicátého a demokraté buď uprchli přes hranice nebo skončili na šibenicích?

Jak asi bylo Čechům, když jim Rusáci na tancích zhasli pomyslné světélko pošetilé naděje a Gustáv Nepomýlený okamžitě začal dělit lidi podle jejich vztahu k této okupaci? Ti, co ji schválili, mohli studovat, cestovat a zastávat vedoucí pozice, ostatních se to ovšem netýkalo.

Pořád to bylo stejné: revoluce, převrat, puč – říkejme tomu jak chceme – vynesl k moci část lidí, ostatním zbylo než snít o tom, že je v budoucnosti vystřídají.

Sametová revoluce byla v tomhle úplně jiná. Šanci na nový slušný život v demokracii, na rovný přístup ke vzdělání i k informacím, v zemi, kde se nemusíme bát mluvit pravdu, dostali a dostávají všichni. V jistém smyslu nebylo vítězů a poražených, zvítězil každý. Každý mohl uvidět svoji šanci, i komunisté. Nemohli to zpočátku vůbec pochopit. Proto mám ty události po 17. listopadu 1989 tak rád a jejich protagonisté mají můj respekt a úctu. A proto jsem také souhlasil, že tu něco málo z listopadových událostí 1989 ve Strakonicích jako jejich přímý účastník vylíčím.

V listopadu 1989 jsem žil ve Strakonicích asi třičtvrtě roku, přišel jsem sem z Plzně. Nikoho jsem tu blíže neznal, jen spolupracovníky z Městského národního výboru, kde jsem zastával funkci městského architekta.

Sepsal jsem si před dvaceti léty své osobní vzpomínky na tuhle dobu, dovolte, abych vám pár řádek jimi inspirovaných přečetl. Doufám, že tehdy ještě (bylo to jen deset let po událostech) moje paměť fungovala méně chatrně než dnes.

Dne 22. listopadu už bylo jasné, že se něco velkého děje. MF vyšla s reportáží o stavu zraněných z řádění esenbáků na Národní třídě. Neklid se zmocňuje všech. Odpoledne televize dokonce odvysílala pár záběrů z demonstrace na Václaváku. Jsem nervózní a nevím co dělat. Rád bych něco začal, ale bojím se, že by to Strakoničtí od náplavy z národního výboru nepřijali. Zvoní zvonek, za dveřmi na schodech sedí Karel Bouša, jeden z mála lidí, kterým tu důvěřuji, punkový pánbůh, frontman skupiny Telex.“Viděls, jak je tam husto? A ti debilní komančové snad neví, kolikátá bije!“ Zítra vyrazíme do Prahy!

Ráno sháním auto, žádné jsme já ani Karel neměli. Daří se mi ale ukecat odvážnou (a zvědavou) kolegyni Irenu Kovářovou, o které vím, že auto vlastní a oba prostě v deset hodin zdrhneme z práce. Bude průser, ale co se dá dělat. Nabíráme cestou Karla i Irenina muže Zdeňka a hurá na Prahu!

Auto parkujeme ze strachu už na Smíchově, u haly Tatry. Bojíme se zvěstí, že na Václaváku a v širším centru můžou použít tanky. Také nablblých milicionářů s kvéry (dva autobusy jich dorazily ze Strakonic, potkáváme je ve Vodičkově ulici) je všude víc, než by si člověk přál. Na Václaváku už je narváno. Mluví Havel, zpívá Kubišová i Karlové Kryl a Gott. Poprvé slyším ta slova: občanské fórum. Lidé cinkají klíči jako diví, sám žádné u sebe nemám, když v tom se Pražák přede mnou otočí a podává mi svoje se slovy: „Já mám dvoje, vemte si tyhle!“

Večer ve Strakonicích tiše padají na vymetené náměstí vločky sněhu, nikde ani noha. To už se fakt nedá vydržet!

24. listopadu, pátek. Předseda MěNV Mojmír Tlach svolává zaměstnace do zasedačky, nabádá ke klidu a varuje před účastí na akcích k rozdmýchávání nepokojů. Když mluví o tom, jak nějací chuligáni včera v Praze házeli na soudruhy z Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí z kteréhosi lešení podlážky, nevydržím to a vyjedu na něj. Nepřidá se nikdo. Ostatní mlčí, jen jedna soudružka se vymrští a vmete mi do tváře bizarní obvinění (jako bych já za něco mohl): Její syn, student, už pár dní stávkuje, demonstuje a lítá po Praze a její manžel, pupkatý milicionář ze Zbrojovky, tam jel tyhle demonstrace rozhánět. Nepřej si mě, tykala mi náhle, jestli nakonec můj starej klukovi něco udělá! Bezostyšnost tohohle prohlášení je omračující, na Národním výboru asi žádné občanské fórum nezaložím. Musím ven, na náměstí.

Před drogerií si najednou nějaký fousatý chlapík bere bedýnku (nebo co to bylo) pod nohy a očumujícím lidem říká, že se odpoledne u něj v bytě v Bezděkovské (tehdy ještě Dimitrovce) bude debatovat a zakládat Občanské fórum, aby přišel každý, kdo chce a může. Sláva, první revoluční vystoupení ve městě! Chlapík se jmenuje Milan Trégl.

Odpoledne u Tréglů. Sešlo se tu sedm lidí: manželé Tréglovi (Milan jako jeden z pouhých dvou Strakoničanů podepsal Chartu 77), Eva Fibichová, manželka spisovatele a básníka Ondřeje Fibicha, Mudr. Milan Mucha, posudkový lékař, evangelický farář Jan Veselý, pan XY, kterého nechci jmenovat, neboť byl později na shromáždění v hale vypískán… a já. Nikdy předtím jsem nikoho z nich neviděl. Atmosféra je nervózní, už proto, že Tréglovi mají knírače, který bez ustání štěká a běhá snad i po stropě. Šest lidí podepíše založení Občanského fóra, dva z nich na druhý den svůj podpis odvolávají. Šest lidí z pětadvacetitisícového města! Inu, to prý mě ve Strakonicích nemůže překvapovat… Já ale podpis prozatím také odmítám a sděluji jim své dva důvody: Za prvé - OF musí být houf podstatně větší a reprezentativnější, myslím si, a za druhé – jsem zkrátka posera. Z bolševika mám pořád ukrutný strach. Dohodli jsme se, že hned v pondělí se sejdeme v hospodě Na Volyňské a každý přivede koho bude moci, aby nás bylo víc. Spolupracuji, OF se schází už v sobotu u nás doma, nikomu nevadí, že jsem svůj podpis vlastně nepřipojil. Dvacátého šestého je neděle, přijíždí Ladislav Smoljak, na náměstí je sotva stovka lidí. Myslím, že stejný den probíhá večer shromáždění ve sportovní hale. Události mají spád, něco se konečně pohnulo i ve Strakonicích.

Sedmadvacátého listopadu, pondělí. Pro mě s narozením dětí a datem svatby nejdůležitější datum života. OF svolává, tak jako všude jinde, generální stávku. Stojím u připravené řečnické židle a třesu se: ve 14. hodin, kdy stávka začíná, je na náměstí jen asi tolik lidí jako včera. Málo. Zoufale málo. Pak se ale zrodí tsunami: obrovská vlna sem vyšplíchne tisíce lidí z Fezka, Zbrojovky, Agrostavu, OSP a mnoha dalších fabrik a firem! „Jen se koukni, Gusto, jak je tady husto!“, zní mi v hlavě heslo z pražské demonstrace. Do tohohle už nikdo nevjede! Brečím radostí až si zmáčím límec u košile.

Večer Na Volyňské je to jak v úle, sešla se tu více než stovka lidí. Tam pro mě začala práce, trvající následujících 9 měsíců.

Mám rád sametovou revoluci. Vrátila nám všem lidskou důstojnost. A když tak o tom přemýšlím, řekl bych, že možná dnes žijeme vůbec v nejsvobodnější zemi světa. Ať žije Havel!

Ing. arch. Jan Rampich, Občanské fórum Strakonice