Tetování není jen vyjádření pocitu nějak se lišit od masy. Má mnohem větší hloubku, než se může zdát. Tedy pokud se pochopitelně bavíme o pečlivě promyšleném kroku. Ne o pomatení smyslů, když máte nějaké to promile v dechu nebo i něco horšího v žíle.

Tetování - Pavel Koubek a Luděk Otruba.Pochopil jsem to při návštěvě v salonu malíře a tatéra Pavla Koubka ve Strakonicích. Díky němu a také Luďku Otrubovi z Písku jsem mohl být u vzniku kérky, konkrétně medvídka Pú, byť v trochu jiném pojetí.

Pavel není pro řadu Strakoňáků neznámým. I kdyby nevěděli o jeho práci v Muzeu středního Pootaví, určitě mohli obdivovat jeho umění při loňské výstavě Portréty v Zámecké galerii. Už v té době byl na volné noze jako tatér. „Všechno začalo víceméně náhodou. Po škole v roce 2002 už jsem chtěl dělat tetování, ale podmínky pro licenci byly téměř nesplnitelné," vzpomíná při přípravě na zákrok. Možná, že by mohl někde pokoutně tetovat, ale to nechtěl. „Mým snem bylo mít oficiální tetovací studio," dodal.

Jenže nezbývalo nic jiného, než svůj sen odložit, a to o celé čtyři roky. Potom se opět na scéně objevila „paní náhoda" v podobě dobrého známého, který už oficiálně tetoval. „Potřeboval výpomoc a mimo jiné mi dal cennou radu – nejdřív si zařiď všechno potřebné a potom teprve tetuj," vzpomíná Pavel.
Chvíli povídáme o všem možném, ale většinou o tetování. Během našeho povídání přichází Luděk. Sympatický chlapík – dlouhé vlasy do copu, potetované ruce (tzv. rukávy – poz. autora). „Ahoj, jsem Luděk," podáváme si pravice. Luďkovi je 53 let, rozváží pivo, je to motorkář, má rád rockovou muziku a první kérku si nechal udělat až ve 40 letech. „Je to tahle motorkářská lebka," ukazuje na své levé rameno. „Moje dcera Bára si šla nechat udělat kérku, tak jsem ji doprovodil. Tehdy mne napadlo nechat si ji udělat také," vzpomíná.

Chci medvídka

Pavel si mezitím chystá nádobíčko – křeslo, tetovací pistoli, speciální krém, vatu, líh. A hned vzápětí hledá předlohu, kterou Luděk na volné místo na své pravé ruce chce. „Medvídka Pú, ale místo hrnce s medem zvon od AC DC," říká s klidem. Když vidím jeho předešlé motivy – zmíněnou lebku, démonického kozla, hada, dravého ptáka nebo vodní pannu, netajím překvapení. „Jo, medvídka Pú. Mám ho rád už od dětství. I svým dětem jsem o něm četl. Tak proto jeho," směje se na celé kolo. Chápu, že tenhle borec vnímá svět, jak chce on, a co si myslí druzí, ho nějak výrazně netrápí. Proč také, nedělá nic, čím by pohoršoval morálku.

Tetování - Pavel Koubek a Luděk Otruba.Ani Pavel není nijak vykolejený. „Lidi se nechávají tetovat z různých důvodů. Tím nejčastějším je osobní přesvědčení, vzpomínky nebo nějaká zkušenost. Dalším hlediskem je, že patří do nějakého společenství nebo že má kérku jeho kamarád. Až někde vzadu jsou móda a víra. Tak proč ne Pú?" reaguje.
Příprava trvá tak 40 minut, po ní přichází samotný výrobní proces. Luděk se pokládá na lůžko, Pavel mu na předloktí kopíruje obrázek. Za chvilku se salonem nese slabé vrnění a na ruce řidiče pivovarského auta se začíná zhmotňovat pohádková postavička.

Pavel pracuje klidně, s citem, ale bez zaváhání. „I když je to hlavně práce, přece jen jsi v tom případě také umělec. Nesmíš udělat chybu," říká. Naráží tak na svá předešlá slova o tom, že z tetování se stal byznys bez pokory a úcty k tradici tohoto umění.

Vyrobit pohádkového méďu trvá tak půl hodiny. Zajímalo mne, jaké pocity Luděk má. „Trochu to pálí, ale s tím musíš počítat. Jsou i horší místa, kde to fakt bolí," říká. Zajímá mne jaká. „Rozhodně ohryzek, tváře nebo krk. Pokud se rozhodneš pro kérku, vyber si místo, kde nebude bolest tak velká. Záda, lýtka nebo ramena. Také se s tím musíš naučit žít – budeš totiž přitahovat pozornost lidí víc, než jsi zvyklý," radí Pavel.

Uběhlo půl hodinky a Pú je hotový. Pravda, trochu víc tmavý a zarudlý, ale to časem přejde. Luděk září pýchou. Parádní, co?" chlubí se.

Přeji mu jeho radost a říkám si, že třeba se nechám také zviklat. Za rok a půl budu mít pěkně kulaté narozky, tak si třeba nadělím dárek v podobě kérky. Znáte to, nikdy neříkej nikdy…

Tetování (slang./hov. kérka) je určitý druh kresby, při které jsou vpichovány pomocí tetovací jehly, tetovací pistole částečky inkoustu nebo jiného barviva pod kůži člověka. V odborné terminologii jde o tzv. mikro-pigmentovou implantaci. Tetování samotné pak provádí tatér (slang. kérkař) v tetovacím studiu. Tetování je jen jednou ze známých forem tzv. skarifikace, tj. kultu uměleckého zkrášlování těla.
Původ slova tetování se obvykle odvozuje od tahitského slova tatu nebo tatau, což znamená vyznačit nebo vrazit. Druhý význam odkazuje na prapůvodní metody nanášení kresby. V japonštině se pro pojmenování tradičních metod vytváření obrazů na kůži používá slovo irezumi, jež může označovat i člověka, který toto provádí.
Stalo se velmi oblíbeným v posledních desetiletích v mnohých částech světa, především pak v Severní Americe, Japonsku a v Evropě.
Tetování je běžnou součástí image filmových hvězd, populárních hudebníků, či sportovců. V tradičních kulturách jako je např. Japonsko, Čína, Korea, je avšak stále na tetování nahlíženo velice rozporuplně, až negativně. V rámci tradičních nebo domorodých kultur vyjadřuje tetování úctu ke svým kořenům a zvykům (Maorové, Nový Zéland), není zde vyjádřením vnitřního vzdoru.
Bylo zvykem v Eurasii od neolitu. Poukazuje na to i mumifikované tělo Ötziho nalezené v Alpách, jehož stáří se odhaduje na 5300 let.
Evropané znovuobjevili tetování okolo roku 1770 v době dobývání jižního Pacifiku kapitánem Jamesem Cookem. Až do první světové války byli průkopníky v tetování námořníci.