Otec malého Mirka měl dar hudby od Pána Boha, a tak se u Lukešů i po širokém okolí muzicírovalo.

Pane Lukeši, dostal jste Cenu starosty města za celoživotní přínos. Jak jste ji přijal?

Srdečně a s láskou.

Když se vrátíme v čase, jak jste se od housliček dostal k saxofonu?

Saxofon provází zajímavý příběh. Ještě před vojnou za mnou přišli, abych šel hrát, ale housle nechceme. Potřebujeme saxofon. Já jsem v tu dobu trošičku hrál na klarinet, ale saxofon jsem neměl. Dodnes obdivuji, co otec udělal. Prodal mladou kobylku a koupil mi za patnáct tisíc saxofon. To by udělal málo kdo. A já měl chuť hrát, tak jsem začal.

V příštím roce Vás čeká významné životní jubileum devadesát let…

No to jo, ale nesmím mezitím umřít (smích).

Hrál jste celý život. Ještě si zahrajete?

Už moc ne. Ale nesmím se podívat na saxofon, to mám velkou chuť si zahrát.

Prožil jste spokojený život. Když se ohlédnete, změnil byste něco?

Nic, takové to bylo. Zažil jsem první republiku, válku, komunisty. Nikdy jsme si nenaříkali.

Zavzpomínejte na svoje hudební začátky. Kdy jste založil svoji první kapelu?

To bylo ve Strakonicích začátkem šedesátých letech. Tehdy jsem hrál s Vaškem Bláhou, Pepou Zapletalem a Jardou Horejšem. Dělali jsme ve zbrojovce a oni říkali: „Nebudeš dojíždět do Volyně, uděláme si ve Strakonicích něco“. Já jsem na to kývnul a tak se to vlastně stalo. Založili jsme kapelu pod názvem Melodion.

Cena starosty in memoriam pro Josefa Režného.
V tichosti si vedle něho žijeme…

Postupně se ke kapele přidaly i děti pana Lukeše. Vedle hraní se pan Lukeš věnoval i výchově mladých muzikantů v hudební škole Yamaha a občas zaskočil i za svého syna ve strakonické ZUŠce. Mnozí jeho žáci na něho vzpomínají jako na spravedlivého učitele, který ač hudební výkony nebyly úplně ukázkové, uměl děti k hudbě povzbudit. Nikdy nikoho nezatracoval.

Markéta Bučoková