Jako voda v naší Otavě. Tak rychle uteklo deset měsíců od 1. září loňského roku, kdy jsem do první třídy Základní školy Povážská doprovázel – společně s jejími rodiči – malou Terezku Hálovou.

Včera jsem ji doprovázel opět, tentokrát pro vysvědčení. „Škola je docela dobrá, nejvíc mne bavila prvouka," zhodnotila svůj první školní rok malá slečna.

Z Terezky je školačka, která už poznala, co jsou povinnosti. Její maminka Blanka ví, co říká. „Tak první měsíc to bylo těžké. Moc se učit nechtěla, ze školky byla zvyklá si hrát. Ale zvládla to a učí se dobře. I když pětku už také dostala. A právě z matiky," přibližuje Blanka Hálová úspěchy svojí dcery.

Pomalu kráčíme do školy, hodiny ukazují něco málo po půl osmé. Terezka je trochu zakřiknutá, ale za chvilku už se bavíme poměrně přirozeně. „Teď budu čtrnáct dnů doma a pak pojedeme k moři. Už se strašně moc těším," plánuje si volné dny. Otázkou ale zůstává, zda si to za svoje vysvědčení zaslouží. „Asi budu mít dvě dvojky, jedna bude určitě z matiky. Ale mamka říkala, že pojedeme," jistí se malá školačka.
Kolem tři čtvrtě na osm přicházíme do školy. Maminka se s námi loučí, musí do práce. Všude samý pugét a bonboniéra, svátečně oblečené učitelky a ve vzduchu hmatatelné očekávání volna. Těší se obě strany – děti i kantoři. Obě strany jedné mince a těžko říct, kdo si odpočinek zaslouží víc.

V I. A, kam Terezka chodí, to hučí jako v úle. Nejvíc se Terezka těší na svou nejlepší kámošku Barborku Košákovou. „Jsme nejlepší kamarádky a po prázdninách určitě budeme sedět spolu. Ale kluci jsou taky fajn," vyhrkne Terezka a obě, i s Barčou, upalují do třídy. Mají si co říct.

Vítám se s třídní učitelkou Růženou Zdvořáčkovou. „Terezka je chytrá holka a má v těle čertíka. A ta pětka byla taková malá, aby tolik nekřičela. Ale celá třída je hodně dobrá parta. Těším se, že když to půjde všechno dobře, povedu je až do páté třídy," říká učitelka, která si novou školu nemůže vynachválit.
Je osm hodin, ozývá se druhé zvonění a začíná poslední hodina letošního školního roku. Děti se chlubí tím, kam pojedou s rodiči na dovolenou, vyjmenovávají, na co si mají dávat pozor a paní učitelce slibují, že se určitě na své resty tak v půlce srpna podívají a potrénují – ten čtení, ta psaní a někdo počty. Ale za pět minut už o tom neví a je mi jasné, že učebnice pro nový školní rok vezmou do ruky až v září. Nebyli jsme jiní . . .

I když je ve třídě živo, Terezka se frmolu moc nezúčastňuje. Po očku se dívá, jestli ji fotím, a tak si dává pozor. Jako malá filmová hvězdička.

Ale jen do okamžiku, kdy dojde na předávání vysvědčení. „Tak pojď, Terezko," zve školačku k tabuli paní učitelka. „Jsi moc šikovná a jedna dvojka na tom nic neubírá. Jen trochu přidej a uvidíš, že to bude na jedničky," a Terezka, oči jako pětikoruny, si třese s paní učitelkou rukou a hltá každé její slovo. Nedivím se, paní učitelka Růžena Zdvořáčková má přirozenou autoritu, umí děti zaujmout a jedná s nimi velmi férově.
Když Terezka dopadne do lavice, jdu hned k ní. „Tak co, Terezko? Jak to vypadá?" ptám se, i když o té jedné dvojce už od paní učitelky dávno vím. „Mám jednu dvojku. Z matiky. Tak to je dobrý, nebo ne?," usmívá se Terezka Hálová a mně je jasné, že už se vidí na prázdninách, u moře a s kamarády.

I ta poslední hodina utekla jako ta voda v naší Otavě. Ještě jedna fotka, zamáváme si  . . . „a hezké prázdniny, Terezko."