Jak se hrad rozrůstal a stával se kamennou pevností, také lidí přibývalo. Vždyť Bavorové se museli prezentovat skvělým dvorem. Kuchaři, lovčí, purkrabí, zbrojnoši, písař a četná drobná šlechta, která žila z přízně svého velkého pána. Tito zemané a rytíři tu ovšem občas dleli jen na návštěvách. S příchodem johanitů přibyli kněží, rytíři-mnichové, rytíři-laici, učitel a jeho žáci rekrutující se z měšťanských vrstev Strakonic. Do kláštera docházeli i příznivci a donátoři našeho špitálního řádu. Ve válečných časech tu ložírovala soldateska, v časech míru tu procházely vizitace, které hodnotily hospodaření na panství. Občas bylo nádvoří plné chudých a nemocných, jimž se maltézští rytíři věnovali. V časech úpadku pak tu bloumali správci a písaři. Stálým hostem na hradě byli zedníci, tesaři a další řemeslníci, neboť hrad byl vlastně permanentním staveništěm. Nacisté se také pyšně podívali z Rumpálu na svoje velmi dočasné panství. Už také utichly kroky kultivovaného Miloše Tůmy. Dozněla hudba diskoték a vůně panského piva.

Všechna tajemství minulých životů se pokouší pokorně oživit parta zapálených mladíků a mužů, kteří si říkají Johanité. Vracejí se do minulosti strakonického hradu nejen oděvem, ale také myslí a srdcem. Zkoušejí žít, přemýšlet i chovat se jako jejich dávní předchůdci.Takovýto přístup k historii má v sobě cosi silného a okouzlujícího. Myslím, že tím i sami duchovně rostou, jak má každý správný muž. Škoda, že takové skvělé nápady musejí přicházet do Strakonic odjinud. Je to trošku smutné pravidlo.

Ondřej Fibich