Jakmile jsme vyšli z dřevěné zpola do země zahloubené chýše stanuli na návsi, vlastně jakého rozbláceného prostranství kolem studně, vévoda mi začal vzrušeně šeptat:
„Před časem jsem ve Vídeňském hradě náhodou vyslechl rozhovor svého strýce Albrechta s jakýmsi cizincem. Stál jsem na schodišti, které vedlo do síně, kde spolu mluvili a zřetelně jsem slyšel, že po něm chce, aby mu krále Václava odstranil z cesty. Už tehdy vedli řeč o tom, že by můj bratranec Rudolf měl usednout na svatováclavský trůn, aby se tak mohl Albrecht zmocnit kutnohorských stříbrných dolů." „Mluvili spolu o vraždě Přemyslovce?" zeptal jsem se dychtivě. „Slovo vražda nepadlo. Hovořili jen o odstranění. Ale cožpak to ve svém důsledku není totéž?" „A kdo byl ten cizinec?" „Musím po pravdě přiznat, že jsem ho neviděl. Nicméně krátce na to jsem spatřil vyjíždět z Vídeňského hradu templářského rytíře."
„Templář!" téměř jsem vykřikl. V mžiku jsem si totiž vzpomněl na templáře Jana, který mi před časem zachránil život. Pokud by tenhle rytíř zabil krále Václava Třetího, pak by měl jistě důvod, vzít mi průvodní list královny Violy. Jistě by nestál o to, aby někdo začal pátrat po skutečném vrahovi. Jenže jak by se takový templář dostal do Václavovi blízkosti? Buď by mu přišel nabídnou služby templářů při jeho tažení do Polska, nebo by musel mít v Olomouci spojence. Nemohl by takovým spojencem být třeba pan Albert ze Šternberka, který se mě tak snadno zbavil, když mě v hlubokém spánku předal těm norimberským kupcům?
Jan Habsburský si povšiml mého rozčilení a hned se zeptal: „Vy snad toho templářského rytíře znáte?" „Možná," odpověděl jsem vyhýbavě. Rozvažoval jsem, mohu-li mladému vévodovi důvěřovat a mám-li se mu svěřit se svými úvahami. Neblahá zkušenost s pannou Jolantou a před tím s panem Albertem mě naučily opatrnosti. Nicméně Habsburk mi pomohl z vězení na hradě Wawelu a jak se zdá, máme i společný zájem na odhalení tajemství olomouckého mordu. A tak jsem už zcela bez zábran vévodovi vypověděl svůj zážitek se záhadným templářským rytířem.
„Jakže se jmenoval?" „Jako vy, pane vévodo, Jan. Nejmladší apoštol, miláček Páně, evangelista Jan." „A že prý byl krve královské?" zapochyboval nahlas mladý Habsburk. „Samozřejmě mohl to být tentýž templář, kterého jsem viděl vyjíždět z Vídeňského hradu, ale nemusel. V každém případě je podezřelé, že ve dnech po vraždě sám samojediný opouštěl Olomouc a zřejmě vám, otče Bartoloměji, uzmul průvodní list královny Violy. Je tady zkrátka až příliš podezřelých náhod…"
Jan Habsburský svou větu už nestačil doříct. Na kraji vesnice jsme totiž uslyšeli křik mužských hrdel a dusot koňských kopyt, který se rychle přibližoval.