„Nosil jsem pánům víno. Však ho vypili víc, než bývá zdrávo. A jejich řeči se vesměs točily kolem té staré popravy pod hradem Vroburg, jenž nazývají také Hluboká." Odmítavě jsem zavrtěl hlavou. Takovému motivu vraždy jsem prostě nemohl věřit a navíc pan Holen mi připadal k takovému úkolu příliš starý. Jako vraha krále bych si představoval nějakého mladého rytíře, rychlého a obratného, kterého nic nezastaví. Ale dýchavičný a na bolesti kloubů si neustále stěžující Vildštejn jako atentátník? Kdepak! To byl zjevný nesmysl.
Jenže než jsem stačil své úvahy hostinského vyložit, vřítil se do hostince houf ozbrojenců a svými sudlicemi a kopími začali převracet stoly a lavice. Zjevně to vypadlo, že přicházejí někoho z nás zatknout. Ohlédl jsem se po Šimonovi, který přece měl nejodvážnější řeči, ale vůdce zbrojnošů, podsaditý muž s dlouhými šedivými vlasy, navlečený do drátěné košile, namířil své kopí přímo na mne. „Hybaj s námi, mnichu. Jsi zajatcem Jeho biskupské eminence!"
V první chvíli se ve mně probudil rytíř a chtěl jsem sáhnout po meči. Ale pak jsem si uvědomil, že proti přesile zbrojnošů nemám ani nejmenší šanci. Pokorně jsem vstal a nechal se vyvést z hostince. V duchu jsem doufal, že se celá záležitost brzy vysvětlí. Jenom jsem zalitoval, že jsem přišel o průvodní list královny Violy. Ten by mi jistě v této chvíli pomohl. Ale kdo ví, kde ten pergamen skončil? Zda jsem ho ztratil v zápalu boje, nebo zda mi jej z neznámých důvodů zcizil můj zachránce templář Jan.
Teprve na ulici mi zbrojnoši odebrali Heřmanův meč, avšak moji dýku, skrytou pod kutnou, nenašli. Skutečnost, že mě nespoutali a kromě několika štulců uštědřených násadami kopí se ke mně chovali vcelku slušně, byla vcelku povzbudivá. Předpokládal jsem, že mě převedou před některého z úředníků biskupského dvora nebo dokonce před samotného biskupa Jana z Valdštejna. Vždyť jsem přece byl jako zpovědník královny Violy důležitou osobou. Nehledě už na to, že můj otec zastával úřad nejvyššího komorníka království.
Zatím jsme kráčeli ulicí vzhůru do kopce směrem k hradu, jemuž dominoval kostel svatého Václava a mohutná okrouhlá věž. Napadlo mne, že konečně snad uvidím i dům kapitulního děkana, kde byl král Václav Třetí v den svatého Dominika zákeřně zavražděn. Snad na vlastní oči spatřím místo, kde došlo k tomu hroznému mordu.
S těmito myšlenkami jsem v průvodu biřiců prošel hradní branou. Hned za ní mě však uchopily několikeré silné ruce a vtáhly mne do temné chodby neosvětlené ani jediným okénkem. Zbrojnoši, kteří mě vláčeli, však postupovali tmou zřejmě po paměti. Nejdříve jsem klopýtl po několika sestupujících schodech a ucítil pach plísně a vlhka vystupující z hlubin sklepení. Pak kdosi, komu jsem neviděl do tváře, odemkl dveře a já se ocitl v jakési kobce. Čísi ruce se mnou smýkly dovnitř, někdo mě nakopl, až jsem upadl, naštěstí do slámy nastlané na kamenné podlaze. Pak se za mnou dveře s mohutným bouchnutím zavřely.
Chvíli jsem zůstal ležet a snažil se vzpamatovat z otřesu, který mi způsobilo nenadálé uvěznění. „Buď vítán v předpeklí, člověče," ozval se nade mnou německy hluboký mužský hlas.
Udiveně jsem se na podlaze posadil, pohlédl vzhůru a ve slabém světle, které vrhalo malé zamřížované okénko kdesi vysoko nahoře, spatřil vousatého a dobře stavěného muže oděného jen v nohavicích a špinavé, kdysi nepochybně bílé košili.