Když jsem je budil a naléhal na ně, aby honem vyvedli koně ze stáje, velice se divili, ale poslechli. Onu špinavou ženštinu jsme už nespatřili. Abych jí alespoň uhradil večeři, položil jsem na lavici v kuchyni tři stříbrné groše a pak už jsme ujížděli do tmy. Kdo ví, co si nyní bez muže počne a kdo ví, kolik nevinných pocestných mají oba na svědomí!
„Důstojný otče, máte příliš dobré srdce," okomentoval Heřman grošíky položené na lavici. „Ta děvka si nic nezasloužila. Byla to přece past!" „Milý synu, nezapomeň, že jsem jí zabil manžela, jsem duchovní a nesmím se takových činů dopouštět, nesmím porušovat páté přikázání Božího desatera." „Kdybyste ho otče nezabil, už bychom byli všichni mrtví. To je jako ve válce, zabij nebo budeš zabit," uklidňoval mě Ondřej.
Přesto jsem odjížděl temnou nocí od onoho proklatého hostince s černým svědomím. Kdybych tehdy býval tušil, kolikrát ještě budu muset porušit páté přikázání! Pro jistotu jsem však ze svého měšce vzal královnin prsten a navlékl si ho na malíček levé ruky. Přijdu-li někdy příště o váček s penězi, nesmím přijít zároveň o cennost, kterou mi Viola svěřila. Ještě jsem poslepu nahmatal pergamen s jejím doporučením, který jsem skrýval pod kutnou na své hrudi. Byl na svém místě a to mě uklidnilo.

IV. Bratra Bartoloměje zachrání templářský rytíř

Jeli jsme mlčky lesem až do rozednění. Teprve za denního světla se oba mí strážci znovu rozpovídali a musím říci, že poté, co jsem v sebeobraně zabil hostinského a zachránil tím život jak sobě, tak zřejmě i jim, hleděli na mne s větší úctou.
„Důstojný otče, kde jste se naučil tak vládnout dýkou? Vždyť osoby duchovního stavu se zbraněmi příliš do styku nepřicházejí," ozval se za mými zády Ondřej. Cuknutím opratí jsem zpomalil svého koně, zařadil se zbrojnoši po bok a jal se vysvětlovat: „Milý synu, nebýval jsem vždy určen pro duchovní dráhu. Ve svém jinošství jsem toužil být rytířem a pod vedením zkušených válečníků se pilně cvičil pro boj i turnajová klání.