– Je něco málo před sedmou hodinou ráno a můj budík mě neúprosně tahá z vyhřáté postele. Nechce se mi, to je jasné, vždycky vstávám ještě o něco později. Jenže dneska pověsím novinařinu na skobu a bude ze mě automechanik v PFP Auto Podskalí. Petr Podlešák, který nade mnou bude dnes dohlížet 
a učit mě řemeslu, je můj dobrý přítel. „Co mám s tebou dělat, tak přijď," kývl na můj návrh. Má pro mě zkrátka pochopení.
Nejsem z těch, které funkci motoru popíšou vlastními slovy jako brm, brm, brm. Vím, co je těsnění pod hlavou, poznám, když píská klínový řemen, dokážu vyhodnotit, kdy je spojka zralá na výměnu…
Konec přemítání, jdu něco dělat. Montérky nemaje oblékám na sebe starší kousky ze šatníku, které šmír a motorový olej nijak nepohorší.
Osmá hodina se blíží, a tak se se snídaní pro celé armádní vojsko pomalu sunu do Nového Dražejova, kde na mě čeká Petr. O tom, že mi přichystal hromadu zajímavé práce, ani na vteřinu nepochybuji. Nedokážu ale odhadnout, co to bude. Servis brzd? Výměna oleje? Beztak nějaký oříšek. Ledacos už mě naučil, tak bude chtít zvednout laťku.
Pro všechny jistoty si vezu práci s sebou – kamarádčino (dnes již téměř historické 
a unikátní) vozítko potřebuje spravit světla a blinkry. Přepínače si jaksi vedou svoji, dálková světla svítí podle jejich uvážení, blinkry už nejdou zapnout vůbec. To bude radosti, usmívám se v duchu.
Chvilku před osmou beru kliku u dílny a vcházím dovnitř. „Tak jsem tady a nesu snídani," hlásím se. Z kanceláře mi vychází v ústrety Petr, sice pečlivě ustrojený do čistých montérek, nicméně pořád ještě rozespalý. „Pojď dál," říká mi. Sedáme ke stolu s ranní kávou, zakousneme snídani a vymýšlíme plán dne. „No hele, na Scudu jsou třeba přezout kola a odvzdušnit brzdy," přemýšlí. „Pak tu mám jednu bouračku, můžeš to nafotit a zjistit příčinu nehody," snaží se mi vnutit práci likvidátora. Jeho snahu pohotově mařím. „Mám být automechanik, ne pojišťovák. A navíc, v práci fotím víc než dost," směju se. „Koukni z okna, ať vidíš, čím jsem přijela. Práci si vezu," mrknu na něj. Petrův výraz se při pohledu na stařičké Daihatsu Cuore změnil na něco mezi Toho střepu se snad nikdy nezbavím a Bože, pomoz! Pekelný stroj totiž důvěrně zná, kdysi jsem s ním jezdila. Tu jsem utrhla táhlo, takže nešla zařadit zpátečka, tu jsem zapříčinila, že se přepínače světel a stěračů za jízdy vzňaly, jednou jsem ho i nabourala. A pokaždé to byl on, kdo ho dával dohromady. Jeho zděšení se tedy není co divit.
Chvíli po deváté se vrháme do práce. Nejprve ta kola. „Víš, jak poznáš zimní gumy?," zkouší mě. Přiznám se, že nevím. Moje auto jezdí na zimních i v létě, tak to neřeším. Postaví mi vedle sebe letní a zimní pneumatiku. „Vidíš rozdíl?" Vidím. I když asi jiný, než jaký měl na mysli. „Zimní má tyhle čtverečky víc prořezaný. Je to proto, aby líp přilnula k povrchu…" V záplavě informací se vzmůžu jen na „aha". Výklad na téma pneumatiky pokračuje asi ještě deset patnáct minut. Díky němu už vím, co znamená označení například 185/55R 13, vím, jestli je guma bez duše, jak velké snese zatížení nebo kdy byla vyrobená. Do téhle chvíle pouhá změť písmenek, čísel a zkratek dostává reálný obraz. Až přijdu domů, hned ty svoje gumy zanalyzuju. Fakt super.
Teoretický výklad mám za sebou, zeleno-bílý Fiat Scudo zbavený kol visí na zdviži a volá po servisu. Takže hurá na brzdy. S tím servisem brzd jsem se trefila, říkám si. „Vylez nahoru a až ti řeknu, tak několikrát sešlápni pedál a drž," dostávám od Petra pokyny. Vydrápu se na sedadlo řidiče a čekám na pokyn. „Tak teď," slyším odněkud zpod auta. Párkrát sešlápnu pedál a držím. Ten se postupně propadá k podlaze. A znovu dokola. Docela brnkačka, pomyslím si. Asi po stém sešlápnutí už já, trénovaný sportovec, pociťuju únavu stehenního svalu. Od nepříjemné křeče mě vysvobodí kýžené zvolání: „Máme hotovo." Když neohrabaně vypadnu zpátky na zem, projdu školením brzdového systému. Člověk by měl vědět, proč dělá to, co dělá, ne?
Tak teď nasadit ta správná kola. Tady si prověřím, kolik jsem si ze školení pneumatik odnesla. Tss, zimní kola poznám už naprosto bezpečně. Jestli patří vpravo nebo vlevo, to díky diskům poznám taky, že. Ale dopředu nebo dozadu? „Tuhle sem a tuhle tam," nenechá mě Petr dlouho tápat. Díky. Mládí bych si přála strávit jinak než s hlavou v dlaních nad koly.
Takže kola nasadit, šrouby rázovým utahovákem dotáhnout a fertig. Auto může ze zdviže dolů. Jako správný a zodpovědný automechanik musím vůz projet a zjistit, zda je všechno v pořádku. Po testovací jízdě mohu v klidu prohlásit: Je.
Hodiny ukazují něco před půl jedenáctou a na dvoře stojí smutně vzhlížející červené Daihatsu Cuore. Dvacet let staré auto, které mi vždycky nostalgicky připomene mé řidičské začátky. Mám k němu zkrátka citovou vazbu.
„Tak šup, ať to máme opravené," vybízím Petra a otvírám kapotu. Ten moje nadšení evidentně nesdílí. Na rozdíl ode mě už totiž ví, co ho čeká. Že jsem to viděla jako Hurvínek válku, si přiznám až za několik hodin.
Společně pojmenujeme příčiny závad a dostávám další úkol – odmontovat plasty, které přepínače zakrývají. Dostávám do ruky křížový šroubovák a zaujmu pozici. Nebýt prahu, který citelně půlil moje záda vedví, byla by to strategická pozice. „Tak tohle si musím vyfotit, to mi nikdo neuvěří," směje se mi Petr, ač nechápu proč. Postupně na mě padají šroubky. Když přeperu všech osm, vysoukám se zpod volantu miniaturního autíčka. Snažím se plasty dostat pryč. Nejde mi to. Zkouším to znova. Vztekám se. Jak to tam, probůh, mohli ti Japonci nacpat, když to nejde ven? Můj dvorní mechanik se nejspíš nemohl koukat na to, jak něco ulomím a raději to vyndal sám. Žasnu, jak snadno to šlo. Nechápu. Ale hlavně, že je to pryč. Naskytl se mi pohled na změť kabelů. Zelené, červené, černé, s proužky, bez nich, tlusté, tenké… Potěš prkno!
Auto jsme připravili o volant. Petr bere do ruky plochý šroubovák, aby se přepínačům dostal na kloub. Sotva se dva kusy plastu s cvaknutím dostanou od sebe, vypadne asi deset různě velkých (nebo malých?) kousků umělé hmoty. Ani jeden z nás neví, odkud přišly a kam patřily. Jisté je jedno: my jsme za to nemohli, to samo. S rozebíráním jsme u konce. Nechápavě koukám, kam který kabel vede a se kterým se „kamarádí". Z přemýšlení mě vytrhne věcná otázka, která byla spíše hozenou rukavicí: To bychom měli. Co s tím dál? „Na to se ptáš mě?" zatvářím se nechápavě. „Nevím, uštípat?" s nadsázkou nabízím řešení. Po chvíli rozmýšlení je můj nápad vyhodnocen jako jediné možné řešení. Se štípacími kleštěmi v ruce se Petr naposledy zeptá: „Jsi si jistá?" Nebyla jsem, ale odkývala jsem to. Za pár vteřin byla škoda napáchána. Na řadu přichází zdrhovací kleště. „Ukaž, já to udělám," aktivně se hlásím o práci. Stahování bužírky mě bavilo už jako malou. „Tak jo, ale dej pozor, ať těch malých drátků neuštípneš moc," radí mi Petr. Jde to hodně ztuha. Dvakrát se praštím o řadicí páku, ale nakonec to přeperu. Úkol je splněn. Teď vzhůru na oběd. Pro tuhle domácí, pod nos naservírovanou svíčkovou tu vydržím klidně týden. Pracovat v domácím prostředí má vážně svoje výhody.
Po obědě je třeba ještě zajet do pneuservisu a do tuningových potřeb. Tam koupíme dva přepínače, které převezmou funkci vylámané páčky v našem autíčku. Automechanik zkrátka musí umět někdy zaimprovizovat.
S čudlíky v kapse míříme zpět na základnu k rozdělané práci. Zdánlivě nejjednodušší úkol je tím nejtěžším a časově nejnáročnějším – musíme zjistit, které kabely jsou pod proudem, které k sobě patří a co se stane, když se spojí. S údivem zjišťujeme, že téměř všechny kabely rozsvěcí všechno. Než jsme přišli záhadě na kloub, podařilo se mi s jedním kabelem (samozřejmě tím, co byl pod proudem) dotknout tyče od volantu. Co to udělalo, si umíte určitě představit. To, že jsem z padesáti procent geneticky blondýna, mě omlouvá jen trochu. Petr odevzdaně pokrčí rameny a jde ověřit pojistky. Mám štěstí, všechno funguje.
Čas běží a my pořád zkoušíme černý kabel s červenozeleným, s červenomodrým, s černobílým… Asi po hodince si můžeme potřást pravačkou a dráty připojit. Povyměňujeme popraskané žárovky a heuréka, světla svítí. Pan Murphy kdysi řekl: Demontujeme-li neznámý mechanismus a opět složíme, vždy nám alespoň jedna součástka chybí nebo přebývá. A protože pan Murphy má vždycky pravdu, řešili jsme, k čemu jsou ty dva kabely, co nám zbyly. Lhát nebudu, nepřišli jsme na to. Podstatné je, že všechno, co má svítit, svítí. A dokonce ve správnou chvíli. To se počítá. Přepínače na světla jsme upevnili, dráty poschovávali, plasty přišroubovali, volant usadili zpět na místo.
Poslední úkol dne, spravit přední blinkry, se povedl poměrně rychle. Provedli jsme kontrolu žárovek, vyčistili zoxidované kontakty a připevnili upadlý drátek.
Kolem šesté hodiny odpoledne můžeme pronést památnou větu: Světla svítí, stěrače stírají. Můj den v kůži automechanika tím končí. Zítra budu zase novinář. Doufám ale, že jsem se v autě nehrabala naposledy. Kromě mnoha nových věcí bych se tu mohla naučit i trpělivosti. Vlastnosti, kterou mechanik potřebuje a kterou já rozhodně nemám.