V úterý zastupitelstvo Jihočeského kraje jednalo o doporučení rady kraje „požádat vládu ČR o určení veřejného zájmu v ochraně přírody NP Šumava“.
To je originální formulace, která nemá přímou oporu v platných právních předpisech.

Hlavní cíle a nástroje ochrany přírody jsou stanoveny jednak obecně v zákoně o ochraně přírody a krajiny, jednak konkrétně v nařízení vlády o zřízení Národního parku (NP) Šumava.

Provádění těchto předpisů svěřila vláda ministerstvu životního prostředí a správě NP a Chráněné krajinné oblasti Šumava.

Zelený nesouhlas

Jihočeští zelení, ačkoliv mimochodem disponují nezanedbatelnou odbornou kapacitou, se dosud ve věci NP Šumava chovali zdrženlivě a ani nadále nechtějí z politických pozic předepisovat orgánu státní správy (správě národního parku), jak má rozhodovat. S navrženým požadavkem na vládu principiálně nesouhlasí.

Bez jakýchkoliv politických zásahů z úrovně kraje nebo vlády je potřeba dodělat přesnou analýzu vývoje Šumavy od vyhlášení národního parku v roce 1991 a potom – s podstatným zapojením obcí – připravit nový plán péče.

Další iniciativy na bázi širokého dialogu, jako je například příprava Společné vize rozvoje Šumavy, při níž se mj. hledají možnosti zvýšení příspěvku ze státního rozpočtu pro obce na území Biosférické rezervace Šumava, jsou přitom vítány.

„Ochrana přírody je veřejným zájmem jako taková. Její hlavní cíle a nástroje jsou určeny platnými předpisy. O konkrétních postupech a opatřeních v národním parku může a musí rozhodovat jeho správa podle odborných podkladů. Do tohoto rozhodování nesmějí zasahovat dojmy krajských politiků, mocenské vztahy nebo dokonce soukromé ekonomické zájmy,“ říká Jiří Guth, místopředseda jihočeské krajské organizace Strany zelených.

Dopis čtenáře: Proč chci Národní park Šumava

Příspěvek pana Schinka s názvem „Prioritou má být rozvoj obcí“ (viz Deník 7. 9. 2007) mne podnítil k napsání krátké reakce.

Způsob, jakým pan Schinko dospěl k závěru, že v současné době schází v jihočeské části Šumavy přes 60 tisíc obyvatel, a proto je třeba se zde prioritně orientovat na rozvoj obcí, nemá dle mého názoru žádné opodstatnění.

Stačí si jen srovnat, jak jednoduše žili lidé v horách ve 30. letech minulého století s tím, jaké mají lidé nároky na využití horské krajiny v současné době. O kolik se zvýšila spotřeba vody, jak silně vzrostly požadavky na stravování a bydlení, na dopravu i zábavu.

To by naopak měla být výzva k tomu, abychom prioritně vyvinuli úsilí na záchranu zbývajících přírodních klenotů, které vykouzlila horská příroda. A nejsnáze to jde právě v národním parku, na velké a souvislé ploše.

Kdo se jen trochu dívá kolem sebe, tomu jistě neunikne, jak je poslední dobou stále obtížnější zachránit poslední ostrůvky přírody v kulturní, člověkem přeměněné a hospodářsky využívané krajině nížinných oblastí.

Místo poklidné lesní pěšiny kolem řeky náhle narazíte na asfaltovou cyklostrádu, místo majestátných starých stromů na okraji města na parkoviště nebo supermarket, při návštěvě malých lesních rezervací vás přivítají zbytky hájové květeny rozcupované pod koly lakatošů a z vašeho oblíbeného rybníka zarostlého lekníny se jednoho krásného dne stane páchnoucí přerybněná nádrž.

A tak bychom mohli pokračovat, jak to dnes vypadá s běžnou „péčí“ člověka o krajinu…

Čím víc těchto krátkozrakých vítězství člověka nad přírodou poznávám, tím víc si vážím klidné vycházky v divoké horské přírodě, které člověk nevnucuje svou vůli a která může být sama sebou.

Proto chci Národní park Šumava a přeji šumavské přírodě, aby se zde již brzy měla tak dobře jako v sousedním Bavorském parku.

Petr Cimický, Kvasetice u Plzně