Miroslav Kočí je pěstitelem pomerančů, mandarinek, ananasů, ale i jahod, vína nebo kávy. K tomu ještě připočtěte různé květiny a rázem se ocitnete v ráji. Vaše běžné pocity budou obdiv, údiv a náležitý respekt. „A přitom za vším byla jen náhoda,“ říká bývalý parašutista.

Někdy v 80. letech patřil mezi parašutisty. „Jako mladý paragán jsem organizoval závody na letišti v Hosíně u Českých Budějovic. Jenže jsme neměli hlavního rozhodčího. Ten žil v Českých Budějovicích. Tak jsme za ním jeli domů ho navštívit a pozvat na závody,“ vzpomíná Miroslav Kočí.

Kdyby mu někdo v té chvíli řekl, že právě tento večer rozhodne o jeho vášni, nevěřil by mu. Opak byl ale pravdou. Posezení se protáhlo do noci. „Najednou bylo 10 hodin večer a všechny restaurace měly zavřeno. Tak mě jeho paní pozvala do kuchyně, že mi udělá alespoň míchaná vajíčka. A ejhle! Na parapetu byly mladé rostlinky citrusů a měly už kuličky. To mě strašně imponovalo,“ pokračuje Miroslav Kočí.

Z natáčení Slunce, seno, jahody.
Legendární Slunce, seno, jahody se po 40 letech vrátí do Hoštic

Začal pěstovat semínka, roubovat stromky a sazeničky, zajímat se o vše kolem citrusů i květin. Postupem času vybudoval dva skleníky, ve kterých najdete opravdovou plejádu plodů. „Ročně vypěstujeme tak 30 kilogramů citrusů. To nemůžeme nikdy zpracovat, tak je rozdáváme známým nebo lidem, kteří jdou jen tak okolo,“ říká pěstitel.

Jeho skleníky jsou opravdovým rájem. V jednom jsou pomeranče, mandarinky, citrony a dokonce jahody, které rostou na stromě. V něm je teplota kolem pěsti stupňů Celsia. V druhém jsou květiny, vinná réva i kávovník. Tady už musí být kolem deset stupňů nad nulou. „Dokonce jsme zkusili vyrobit kávu. Zrna jsme upražili, ale konečná chuť, no… Řeknu to decentně. Manželce to chutnalo,“ dodává se šibalských úsměvem Miroslav Kočí.

Za dobrý skutek na Nový Zéland

Jeho pěstitelský život ho dokonce zavedl až na Nový Zéland, kam se dostali s manželkou čistou náhodou. Kdysi poskytli ubytování dvojici v tísni. Šlo o manžele z Nového Zélandu, se kterými si pak roky dopisovali, až jednou dostali pozvání. „Strávili jsme u nich tři nádherné týdny a přivezl jsem si odsud i sazeničky,“ vzpomíná Miroslav Kočí.

Během asi hodinového posezení zaznělo mnoho zajímavých vzpomínek na Miroslavův bohatý život. Možná, že by jeho příběhy a zkušenosti vydaly na knihu. Já každopádně pochopil, že mám před sebou zcela výjimečného člověk, který v jednom českobudějovickém bytě potkal svůj osud a díky tomu, že před ním neutekl, splnil si svůj sen.