Zvukař Jaroslav Holfeld považuje divadlo za ideální spojení všeho, co ho baví. „Neumím žít bez hudby,“ říká.

Kdo nebo co vás k divadlu přivedlo?

Oslovil mě pan Zdeněk Fál, osobnost strakonického a volyňského divadla. Bylo to někdy kolem roku 2000. Šel jsem tam původně jako výpomoc, nakonec Václav Slanař založil Studentskou scénu a mě požádal o spolupráci. To se psal, myslím, rok 2003. Pro mě je to radost a pro soubor minimální starost. V době, kdy jsou autorská práva na hry tak vysoká, se hodí někdo, kdo pomůže jen proto, že ho to baví. Má práce nemá s autorskými právy souvislost – platba externímu zvukaři ano. Má to vliv i na výběr hry.

Proč to vlastně děláte? Obětujete tomu svůj volný čas…

K hudbě mám vztah už od dětství. Hraji na klarinet, zobcovou flétnu a kytaru. Chtěl jsem se od dcery naučit i na klavír, ale to jsem nějak nevstřebal. Neumím bez hudby žít. Teď je třeba ticho, a to je hrozné. Rád hledám nové písničky. A navíc správná hudba podtrhne výsledný dojem divadla. Moji kolegové mi často říkají, že se jim vybaví vzpomínky na představení nebo legraci na zkouškách, když písničku slyší. Dokonce chtěli, abych z těch skladeb, co jsem použil v různých hrách, udělal soudntrack.

Co konkrétně je vůbec vaší náplní práce?

Musím dlouhodobě a pravidelně chodit na zkoušky. Režisér v určité fázi řekne, že sem chce takovou a takovou hudbu. Já pak najdu, sestříhám a upravím vhodnou skladbu. Někdy třeba řeknu i já, že sem by se něco hodilo. Je to týmová práce. Rád dělám zvukové experimenty. Nahrávám třeba na notebook i různé zvuky, nedávno jsem v kuchyni rachtal hrnci a házel talíře na zem. Je to časově náročné, někdy mě využívají tři části souboru najednou. Pak se jezdí všude možně, což taky zabere čas. Ale pořád je to lepší, než se válet doma u televize.

Dala vám tahle práce něco do života?

Prvně jsem tam viděl svoji současnou ženu Lenku. Občas se přišla podívat na představení. Ale nikdy mě nenapadlo, že to dopadne takhle. Že se po letech potkáme jako přátelé a přátelství přeroste v manželství. Jinak jsem u divadla potkal spoustu zajímavých lidí. Jsem v té partě rád. Užiji jsme vždycky hodně srandy. Pan Fál byl bavič, když začal vyprávět vtipy, tak… Jsou to úžasně strávené chvilky.

Co děláte v profesním životě? Kde pracujete?

Jsem telefonní technik. Studoval jsem v Písku obor spojovací techniku. Mám na starosti údržbu a programování telefonních ústředen. Ač jsem zaměstnanec České pošty, sídlím v budově Územního odboru Policie České republiky. Od roku 1992 jsem tam pracoval jako policejní spojař. V roce 2009 nás stát převedl pod Českou poštu, která pro policii vykonává servisní činnost. Nyní mám díky tomu povolený přístup do poštovních i policejních objektů. Takže moje profese se s mým koníčkem prolínají.

Darina Vernerová