Je noc z 2. na 3. srpna 2008 kolem jedné hodiny po půlnoci. Na chodníku vedle bývalé restaurace Fontána leží mladík Robin K. (28) a bojuje o svůj život. Marně. Rány nožem, které mu zasadil dvakrát tak starý pomocný dělník z jatek, byly smrtelné.

Jen smutek a vztek

O čem se ti dva v nedalekém baru dohadovali, není už teď důležité. Důležité je, že Robinovi blízcí i po 15 měsících prožívají obrovský smutek. Možná i proto se Robinova sestra Štěpánka F. (34) odhodlala se svým trápením svěřit takto veřejně. „Byli jsme si s bráchou strašně blízcí. Nebyl svatoušek, dokázal flámovat a když to bylo nutné, tak se i poprat, ale nikdy by on sám nic podobného neudělal. Nedokázal by ublížit. I po více než roce cítíme smutek, bolest a bezmoc,“ začala své vzpomínání Štěpánka. Je vidět, že nelže, že nic nehraje. Po tvářícj jí tečou slzy, které nelze zastavit ani ukrýt, v ruce zmačkaný papírový kapesník, třesoucí se brada a přeskakující hlas. Tak nevypadá člověk, který by vzpomínku na bráchu jen hrál.
Přitom se ona sama dozvěděla o Robinově smrti až v neděli kolem 10. hodiny dopoledne. „Od mamky. Policie ji sháněla v půl osmé ráno, ale byla na zahradě. Dozvěděla se to až kolem půl desáté. První, o čem pak mamka mluvila, bylo: Oni ho tam nechali ležet celou noc. Robin určitě nastydnul . . .“
Starost o to, aby se její matka nezbláznila a dokázala nejbližší období po hrozném činu přežít, bylo na ní a sestře. „Pomohly jsme mamce přestavět byt, protože bydleli s Robinem spolu. Dokonce si hned v listopadu, když byla v důchodu, našla práci. Noční, aby byla mezi lidmi. Nemohla spát,“ pokračovala Štěpánka.

Když byl vrah odsouzen na 15 let, měla radost. Smutnou radost člověka, který cítil alespoň závan spravedlnosti. „Když si vzpomenu, jak se nám smál do očí a omluvil se na radu advokáta až po půl roce, cítím obrovský vztek. Nepřeju mu nic zlého, ale to, že nám vzal Robina, mu nikdy neodpustím. Nikdo z nás,“ přibližuje osudné okamžiky. Řeči lidí o tom, že truchlí až moc a že přehánějí, a přitom určitě dostanou parádní bolestné, už jsou odvarem zloby a lidské hlouposti.

Bráchovu fotku má Štěpánka na svém stolku a často si s ním povídá. O všem. „Dokonce jsem mu i říkala, že budu o něm mluvit do novin. Určitě by proti tomu nic neměl. Moc mi chybí.“

Na místě, kde Robin zemřel, jsou dodnes květiny, svíčky a svého času byla mezi nimi jeho fotka. Štěpánka, její sestra a matka, sem někdy chodí. Vzpomenout na bratra a syna, poděkovat těm, kteří nezapomněli a položit si jednu otázku – co bude, až se vrah vrátí na svobodu? „Už jednou byl za něco podobného ve vězení a pustili ho. Co to je za zákon, když tohle dovolí?“ kroutí hlavou Štěpa. Přesto chtějí na tomto místě poděkovat jihočeským kriminalistům. „Udělali co mohli, aby to rychle vyřešili.“

Na některé otázky ale neexistuje odpověď. Třeba na tu, proč ještě Robinovi blízcí nedostali kopii celé dokumentace včetně výpovědí. Nebo jak může po světě běhat člověk, který neváhá bodnout a zákon už ho ve své moci měl. Bohužel. Zbývá pak jen smutek, kterému možná čas otupí hrany, ale nikdy ho nedokáže vymazat.