Jaroslav Bejsta (63) z Plzně sedmnáct let jezdil závodně triatlon. Je sedminásobným mistrem republiky. Před šesti lety, 8. října 2003, na Evropském poháru horských kol v turecké Alanyi s kola spadl tak nešťastně, že si zlomil dva krční obratle a poranil míchu. Dnes je na vozíku a neobejde se bez asistenta. „Ochrnutí není to nejhorší. Horší jsou křeče, které zranění míchy provází. Hlavu mám úplně v pořádku, ale tělo neposlouchá. Sám si ani nepřipravím jídlo,“ vypráví Jaroslav Bejsta.

Právě pro něj a další lidi upoutané na invalidní vozík pracuje občanské sdružení Kolečka na cestách. „Chceme je vytáhnout z každodenních problémů. Aby zapomněli na starosti a podívali se někam, kam se sami nemají šanci dostat,“ vysvětlila ředitelka sdružení Jana Kadečková. Pracuje v centru Paraple, kde vznikl nápad sdružení založit. „Od té doby, co jsem se takhle zrakvil, jsem pořádně nikde nebyl,“ připouští Jaroslav Bejsta.

Uplynulý víkend přijelo sedm vozíčkářů z různých koutů Čech do Strakonic, aby si udělali výlet na hrad Orlík. V pátek večer navštívili restauraci v centru Strakonic a ubytovali se na Sádkách.

S sebou měli sedm asistentů a spolu s dalším doprovodem tvořili asi dvacetičlennou skupinku. „Všichni jsou k nám hrozně vstřícní. Protože ubytovna na Sádkách je jen částečně bezbariérová, dostali jsme slevu z ceny. Bohužel na záchody a do sprch se až na jednoho nedostane nikdo, a tak musíme jezdit na benzínku,“ pokračuje Kadečková.

Na sobotní výlet na Orlík budou dlouho vzpomínat. „Museli jsme být tři až čtyři, abychom jednoho vozíčkáře dostali nahoru. Byla to makačka, ale rozhodně to za to stojí,“ říká asistent Jan Bláha.

Příští rok se chystají do Strakonic znovu. „Chceme vidět Zvíkov a taky Hlubokou,“ plánují vozíčkáři.
Podle statistik si v České republice každý týden poraní míchu dva až tři lidé. Ročně tak přibude až sto padesát vozíčkářů.

Ve Strakonicích je strašná spousta schodů

Organizuje výlety pro lidi s poraněním míchy, kteří skončili na invalidním vozíku. Založila občanské sdružení Kolečka na cestách, pracuje v centru Paraple a u toho studuje dvě vysoké školy. O to obdivuhodnější je, že tohle všechno Jana Kadečková (22) dělá ve věku, kdy mívají mladé ženy úplně jiné starosti.

Proč jste zavítali zrovna do Strakonic?
Já jsem ze Strakonic a moji dnes už přátelé z centra Paraple chtěli poznat město, odkud pocházím a jeho okolí.

Jsou Strakonice bezbariérové?
Tak to bohužel v žádném případě nejsou. Všude je strašná spousta schodů. A když ne schody, tak kostky a na těch vozíčkáři také hrozně trpí.

Proč jste založila občanské sdružení Kolečka na cestách?
Pracuji na částečný úvazek v centru Paraple. Na jednom výletě s vozíčkáři, který měl spoustu nedostatků, vznikla myšlenka založit sdružení další a soustředit se jen na výlety. Zjistili jsme například, že je potřeba mít tolik asistentů, kolik je vozíčkářů.

Jak jste se k vozíčkářům dostala?
Studovala jsem rodinnou školu ve Volyni a do Paraplete jsem jela na praxi. A už jsem tam zůstala.

Jak je to s financemi?
V současné chvíli si každý vozíčkář platí cestu i ubytování a totéž zaplatí svému asistentovi. Ten pak jede v podstatě na výlet zadarmo. Za samotnou práci ale žádné další peníze nedostane. Ale to je doufáme dočasné řešení. Pokud se nám podaří sehnat peníze, chtěli bychom platit za asistenty my.

Daří se to?
Začali jsme letos v březnu, takže všechno se teprve rozbíhá. První vlaštovky jsou dvě firmy z Radomyšle. Udělali nám kasičky, které rozmístíme v obchodech. Spočítali jsme, že na rok bychom potřebovali asi půl milionu korun.