Třicet let pracoval na takzvaném okresním přepravním uzlu na poště u vlakového nádraží. Zastával funkci kartisty. To znamenalo, že zodpovídal za veškeré došlé a vypravené zásilky. A že jich bylo! Několikrát denně je přivážely a odvážely vlaky. Poštovní auta jezdila jen výjimečně.

Žádná mechanizace tenkrát nebyla. Zásilky jsme třídili podle adresy. Směrovací čísla byla zavedena až v třiasedmdesátém roce. Třídiči museli znát nejen každou vesničku v okrese, ale museli mít v hlavě i celou Československou republiku,“ vylíčil. Kdo nevěděl, šel listovat do lexikonu vesnic. Stalo se, že se do Strakonic zatoulal i dopis adresovaný do polských Katowic. Všechno se ale napravilo.

„Tehdy byla jiná doba. Nebyly mobily ani internet a lidé a podniky spoléhali na dopisy, pohlednice a korespondenční lístky. O Vánocích a o Velikonocích bývaly pošťácké žně. Poštovní schránky po městech i na vesnicích přetékaly blahopřáními, protože každý jich posílal svým blízkým a známým kolem deseti, dvaceti,“ řekl. A aby všechna včas došla, na přepravním uzlu třídil, kdo měl ruce.

Do ciziny moc zásilek nechodilo. Před revolucí lidé korespondovali většinou jen se zeměmi východního bloku. Na minulá léta vzpomíná Václav Pavelec i proto, že to byla klidnější doba. „Nepamatuji, že by někde přepadli poštu, jako teď,“ poznamenal.

O pošty se zajímá stále, i když už je 18 let v důchodu. „Poslouchám zprávy a čtu noviny. Sleduji, co se děje. Četl jsem, že chtějí malé pošty rušit a je mi líto, že mají poštmistrové přijít o práci. Ale v mém věku už všechno beru sportovně, protože věřit se nedá ničemu,“ dodal.