VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Český recesista, provokatér, malíř a snílek realizuje své sny na ostrově v Karibiku

Strakonice – Kecy o životním poslání nesnáším. Prostě bez malování bych nemohl existovat, říká emigrant Jiří Máška.

8.9.2011 1
SDÍLEJ:

Jiří Máška v prostředí, které tak miluje. Ve svém ateliéru.Foto: Petr Pučelík

Jiří Máška jde za svým cílem jako buldok. Do čeho se zakousne, to dotáhne do konce, i když potom pustí. „Musím dál, nebaví mě zůstávat u dokončené věci, potřebuji tvořit, řešit problémy,“ přiznává rtuťovitý světoběžník, kterému v Čechách vadí rozbujelá byrokracie, úzkoprsost, malost a úřednická nadutost.

Ostrov snů

Český výtvarník Jiří Máška odešel do emigrace v roce 1984. Rok se protloukal na velrybářské lodi, kde ho těžká fyzická práce v neustálém chladu a vlhku přiváděla na pokraj zoufalství, ale vydržel. Vyškrábal se z nejhoršího a postavil na vlastní nohy. Američany v lásce nemá, považuje je za snoby a sobce, a tak se nakonec usadil v Hondurasu. Přesněji řečeno na honduraském ostrově Roatan v Karibském moři, na kterém žije 70 000 stálých obyvatel a celoročně pobývá asi 5000 turistů. Když tam postavil pivovar a věrnou repliku slavné pirátské lodi „Černá perla“, byl už někde jinde. Stal se z něho úspěšný podnikatel a malíř, který v New Yorku prodá pětadvacet svých obrazů ročně.

Proč právě Honduras?

„Honduras je pro mě nejsvobodnější a nejlepší země, kterou jsem poznal. Vláda tam nestrká nos lidem do talíře, dává jim obrovskou svobodu. Řeknu to hodně zkráceně: nesmí se tam zabíjet, krást a podvádět. Všechno ostatní jsou prkotiny, které nikdo neřeší. Naposledy se tam válčilo v roce 1972 kvůli fotbalovému zápasu, ve kterém Honduras porazil San Salvador, a ten ho za to napadl. Vláda i lidé se v Hondurasu chovají neuvěřitelně mile a dávají na každém kroku najevo, že si váží lidí, kteří u nich vytvářejí pracovní místa a dělají něco, co oni sami neumí. Na rozdíl od obrovské většiny našich nafoukaných a závistivých úředníků, kteří se vám jen snaží život znepříjemnit. Navíc policisté si uvědomují – na rozdíl od našich – že jsou placeni z daní těch občanů, se kterými denně jednají.“

Pivovar – příběh vody

Chcete si jako správný Čech postavit na honduraském ostrově Roatan v Karibském moři pivovar a vařit dobré pivo? Nic snazšího. Dojdete na tamní státní úřad pro patřičná povolení, urazíte vršek kopce, dovezete z Čech dva zedníky, kteří umí pracovat s kamenem, a najmete osm pomocníků z místních obyvatel. Z firmy guvernéra ostrova si půjčíte těžkou techniku a ve skále vyhloubíte sklep 25 x 25 metrů (přehlédnete přitom údiv domorodců, kteří sklepy neznají). Ze čtyř kilometrů vzdáleného místa přivedete elektřinu, nainstalujete solární panely, turbíny a . . . moment! Zapomněli jsme na důležitou věc. Nejdříve ze všeho musíte na ostrově najít kvalitní pitnou vodu, bez níž se žádný pivovar na světě neobejde. A to už není tak jednoduché, vypráví Jiří Máška:

„Starý Henry, Američan, který žije v Hondurasu léta, umí hledat vodu. Přijel, přivezl vrtací soupravu a prohlásil: ´Hochu, ty tady máš vody, že ji nevypumpuješ. Dole pod námi je obrovské podzemní jezero´. To je výborný, řekl jsem Henrymu. V kolika metrech?

´V takových pětašedesáti´, odhadl.

Henry, vrtej! Rozhodl jsem, i když tam stojí vrtání studny pětkrát tolik co u nás.

Henry se dostal do pětašedesáti metrů a nic, sucho. Ptám se: Henry, kde je voda?

Jenom se zašklebil. ´Ta tam je, já ji cejtim! Ještě kousek . . .´

Vrtací souprava už byla v pětasedmdesáti metrech a pořád nic. Sucho! Henry, to si ze mě děláš legraci!

Přestal vrtat a povídá: ´Věř mi, že tam je. Budeš mít takovou vodu, jakou tady nikdo nemá. Hochu, ta je stará deset tisíc let…´ Zaťal jsem zuby a nechal ho vrtat dál. Teprve v pětadevadesáti metrech začala voda stříkat, a tak jsme dovrtali do stovky. Rozbory vody prokázaly, že Henry měl pravdu. Byla to neuvěřitelně kvalitní minerální voda a já mohl začít stavět pivovar.“

Dnes stojí na ostrově podsklepený kamenný pivovar českého podnikatele Jiřího Mášky. Stavba, jakou tam ještě nikdo nikdy nepostavil. „Až přijde hurikán, utečeme se k vám schovat,“ dovolují se jejího majitele místní lidé.

Černá perla – příběh lodě

Na ostrově Roatan žili piráti více než 150 let. Pirátské řemeslo se zde dědilo z generace na generaci stejně jako znalost stavby proslulých pirátských lodí. Proč tedy nepostavit jako turistickou atrakci věrnou kopii slavné pirátské plachetnice Black Pearl (Černá perla) ze 17. století, na které se plavil legendární mořský lupič Henry Morgan? Byl to Jiří Máška, koho to napadlo.

„Neměl jsem k dispozici žádné plány, protože piráti jakmile loď postavili, plány spálili, aby je nikdo nemohl kopírovat. Hodně času jsme strávili kreslením a navrhováním lodi se všemi detaily. Vycházel jsem ze starých knih a jednoduchého náčrtku neznámého piráta, který se na lodi plavil. Black Pearl jsme začali stavět v roce 2005 v zátoce poblíž La Cieba na honduraském pobřeží, na stejném místě, kde byl originál před 338 lety postaven ze stejných materiálů. Plachetnice má tři paluby a jedno podpalubí. Je dlouhá 27 metrů a sedm metrů široká. Hlavní stožár je vysoký 25 metrů. Loď je opatřena šesti funkčními bronzovými děly, jsou na ní ručně dělané plachty a provazy včetně ručně zdobené kotvy. Její plášť byl impregnován horkou volskou krví. Když byla po třech letech práce spuštěna na vodu, byl tomuto slavnostnímu aktu přítomen i honduraský prezident. Nová perla Karibského moře kotví v pirátském zálivu, odkud vyplouvá na širé moře se sedmdesáti turisty toužícími po dobrodružství. Během plavby za pětačtyřicet dolarů jim posádka v originálních kostýmech zakoupených v Hollywoodu předvádí drsný život pirátů na moři. Pro nás to je krásná zábava, při které turisté mají oči jako tenisáky,“ usmívá se.

Rozhodl jste se postavit ještě jednu loď – Santa Mariu, jednu ze tří lodí mořeplavce a objevitele amerického kontinentu Kryštofa Kolumba. Platí to?
„Určitě! A věřím, že po zkušenostech s Black Pearl půjde její stavba rychleji.“

Všude dobře, doma sranda, ale taky ne

Bílá devítimetrová limuzína s vlaječkami cizího státu zastavuje na Hradčanském náměstí. Před Pražským hradem právě skončila výměna hradní stráže. Turisté z celého světa, kteří si tento ceremoniál nenechávají ujít, zvědavě očekávají, co se bude dít. Z vozu vystoupí elegantně oblečený muž v tmavých brýlích a s rudou růží v ruce. Když dá pokyn dvěma polonahým Arabům s fezy na hlavách k rozvinutí červeného koberce, zvědavost turistů stoupne. Mění se v úžas ve chvíli, kdy z limuzíny vystoupí vicekrál Buranu, aby prostřednictvím svého tajemníka koupil Pražský hrad.

Tak to je jeden z posledních nápadů malíře Jiřího Mášky a jeho přítele Romana Škody, skvělého tenoristy a herce Hudebního divadla v Karlíně. „Ty už vážně dětinštíš,“ říká Jiřímu jeho žena Maruška, ale bez výhrad přijímá role v jejich recesních nápadech. Na Pražském hradě doprovázela se zahalenou tváří vicekrále Buranu, kterého si s chutí zahrál Roman Škoda. (Viz videozáznam na www.stream.cz: Prodá český stát Pražský hrad?)

Neměli jste potíže s příjezdem na Pražský hrad?

„Zastavil nás policista a oznámil nám, že k Hradu nikdo nesmí. Nato pan Jungwirth, který hrál českého dohazovače nemovitostí, zareagoval přesně podle scénáře: ´Víte, koho vezeme? To je vicekrál Buranu a ministr války, bratr krále, Abdul Nazim Sammi, jeho vysokoblahorodí šejk a vévoda z Buranu, Gatamu a Rejny. Právě tady koupil šest set tater a pětačtyřicet letadel L 410, to chcete připravit třicet tisíc lidí o práci? Navíc by to mohl být i politický problém!´ Byli jsme tak přesvědčiví, že jsme po chvíli jeli dál.“

Rádi provokujete?

„Miluji provokaci. A recesi.“

Kam chodíte pro nápady?

„S Románkem Škodou prostě popíjíme, povídáme si o malířství, operetě, básničkách a vymýšlíme drobné legrácky. Oba máme představivost, takže se nám vybaví do podrobných detailů, které můžeme realizovat. Nedávno jsme v převlečení za bohaté zahraniční podnikatele oznámili v čestické hospodě cykloturistům z Ostravy, že jsme koupili Šumavu a že se od 14 hodin odpoledne už nesmí vyjet na šumavské cyklotrasy. Jeden z nich tomu natolik uvěřil, že praštil mapou o stůl a křičel, že v tomhle státě je všechno možný.“

Ve vašem strakonickém ateliéru čekají některé obrazy na dokončení několik let. Cítíte se být víc kumštýřem, který podniká, nebo podnikatelem, který občas dělá kumšt?

„Určitě se cítím malířem, nikdy jsem o sobě neprohlásil, že jsem umělcem. Na to mají právo jiní, ti už bohužel mezi námi nejsou. Takže asi kumštýřem, který podniká i v jiných oborech. Mám tolik nápadů a energie, že to nestačím přenášet na plátna, tak se realizuji i v jiných věcech.“

Odborníci vás zařazují mezi abstraktní expresionisty. Souhlasíte s nimi?

„Tak nějak to bude. Je to asi nejblíže tomu, co dělám. Ale jak víte, rozděluji tvorbu na tři nezávislé směry. Dělám komerční věci, jako jsou plakáty, ilustrace a dekorační obrazy. Pak dělám věci, se kterými se peru dny, měsíce a s některými roky. Tam je to o opravdové tvorbě, kdy se snažím dát co nejvíce ze sebe. Ta mě někdy opravdu vyčerpává, takže když nemohu dál, musím se sejít s Romanem Škodou a načerpat nějakou inspiraci (smích). Třetí směr si mohu dovolit až teď, když jsem starší a netřesou se mi rozechvěním ruce při malování nahých ženských těl. Chci říct, že dělám také akty žen.“

Co pro vás znamená malování?

„Nerad bych teď řekl nějakou hloupost, aby to nevyznělo snobsky. Kecy o životním poslání nesnáším. Prostě bez malování bych nemohl existovat. I když vlastně existovat bych mohl, ale žil bych velice mizerný život, který by mě nenaplňoval.“

Píší o vás renomované časopisy v USA a Hondurasu – Manhatan arts, Kool magazine, Art of America„ Come to Honuras, Voice magazine, Honduras weekly, Bahia magazine, Esquire. Ve světě získává vaše tvorba stále větší ohlas. Máte pocit, že i doma?

„Nemám. Skoro všichni, co něco dokázali, to museli napřed dokázat venku. Teprve potom byli milostivě přijati doma.“

Proč je tomu tak?

„To přesně nevím, ale zřejmě to spočívá v české závisti a připosranosti. Raději počkáme, až nám to potvrdí odněkud z venku. My se přece nechceme splést, nebo – nedej Bože – znelíbit se nějakému politikovi. Pořád je to ta stále obcházející chiméra z dob komunismu: Raději tou střední cestou, ať nemám problémy.“

Proti politickým garniturám u nás máte mnoho výhrad. Existuje politik, který vám názorově vyhovuje?

„Nejblíže z těch vzdálených je asi pan Topolánek. Jednak se nebál tvrdě říci, co si myslí, dost tvrdě i jednal a byl pro mě tak nějak černobílý. Po dobu, co řídil Českou republiku i EU, si vedl skvěle. Dal se přečíst, což o ostatních politicích říci nemohu. Nejdále je pro mě Jiří Paroubek, toho opravdu nemusím.“

Kde jste vlastně doma?

„Na to odpovědět neumím. Nikdy jsem nechtěl a nechci cizí občanství. Můj děda byl Čech, můj táta byl Čech a já zůstanu Čechem taky. A doufám, že Čechy zůstanou i moji synové. To, co se tady stalo po revoluci, je tragédie, která mě opravdu štve. Proto se v České republice zdržuji jen malou část roku. Nikdo komunistické lumpy nepotrestal, dodnes sedí na policii, státních zastupitelstvích, na soudech a v dalších státních úřadech. Je to výsměch všem demokratickým principům, na které jsem si zvykl ve světě. V každém případě se cítím svobodnější v Hondurasu, takže větve mám tam, ale kořeny v Čechách. Přece být Čechem ještě neznamená, že tu musím žít, když se mi tady teď nelíbí. A nelíbí se mi tady čím dál víc, protože se z toho zase stává policejní komunistický stát. Bohužel. Ekonomicky to utahují čím dál tím víc. Jednou ti mladí, chytřejší, půjdou jinam. Nevím, kdo na ty hochy bude v budoucnu dělat.“

Petr Pučelík

8.9.2011 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Kam o víkendu k lékaři

Videosouhrn Deníku – 18.–19. ledna 2018

Husa bez provázku a výcvik lavinových psů: prohlédněte si videa dne

OBRAZEM: Jiří Drahoš navštívil dobrovolné hasiče

Českokrumlovsko - Někdejší dobrovolný hasič z Jablunkova přijel do jihočeských Plešovic. 

Volejbalové juniorky vydřely výhru a potvrdily vedení v kraji

Strakonice - Neděle 14. ledna patřila krajskému juniorskému volejbalu. Juniorky ze Strakonic dál kralují přeboru.

AUTOMIX.CZ

Exoti na prodej: O těchto autech jste určitě nikdy neslyšeli. Ale můžete je mít

Přijde vám, že je aktuální vozový park na našich silnicích poněkud uniformní a nudný? Nezoufejte. Stačí si otevřít nějakou velkou celoevropskou inzerci, zadat jako značku „jiné“ a už se na vás hrne přehršel bizarních a zajímavých aut, která na silnici jen tak nepotkáte. My jsme vybrali šest z našeho pohledu nejzvláštnějších.

Senioři a mládež proti drogám - Saharu jede

Strakonice - Fotbalový halový turnaj firmy EKONOMICKÉ SLUŽBY-BH, Senioři a mládež proti drogám 2017/2018 – 20. ročník.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>