Po silnici od Strakonic drkotal jedné noci vozík naložený kůžemi. Dva ševcovští tovaryši vezli je do Horažďovic. Cesta byla dlouhá a hrdla prosycená pachem kůží a ševcovského popu bylo třeba zavlažit.

Ševcovské řemeslo není právě z těch vonných a sedět celé dny na třínožce a smolit dratve, není nic příjemného. Jaký div, že páni tovaryši splachovali ševcovinu důkladně a dlouho.

Když se konečně vyškobrtali ze Strakonic, valem se stmívalo a když dojeli na Virt, byla už tma. Při řece táhly mlhy, odněkud chrastivě zakřičel chřástal a po obloze potažené cáry mraků plul velebně bledý měsíc. Do tmy najednou zasvítilo u řeky několik svítících bodů. Mihotaly se v bledém svitu měsíce, poskakovaly, uhasínaly a znovu se objevovaly.

„Podívej se, Francku, světýlka,“ šťouchl do podřimujícího kamaráda starší Pepík.

Francek vyvalil oči. Skutečně, světýlka dováděla jako děti – tohle Frantík ještě neviděl. I koně si jich všimli a neklidně frkali.

„Pojď, zahvízdáme na ně,“ napadlo Pepíka.

„Nedělej to“, varoval Frantík, „víš, co se o světýlkách říká.“

„Ty blázne, to jsou jen hloupé povídačky“, smál se Pepík, a než mu mohl Francek zabránit, strčil dva prsty do úst a zahvízdal, až to nočním tichem projelo jako blesk.

Světýlka se na okamžik zastavila, ale pak se rozlétla a rovnou na silnici. Chlapci už věděli, že je zle, zastavili a rychle se schovali do vozu pod kůže.
A světýlka už jsou tu, už skáčou na vůz, dupají, koně se plaší a oba hrdinové v duchu drmolí modlitbičky.

Nic platno. Světýlka řádí dál a začínají shazovat kůže z vozu. Tu Pepík, vida že modlitby nepomáhají, vykřikl v záchvatu zoufalého hrdinství:
„I aby vás čerti vzali, proklatci proklatí!“

Naráz ticho! Jen koně ještě nepokojně hrabou kopyty.

Dlouho trvalo, než se ševci odvážili vylézt. A co vidí? Sházené kůže rozdupané na kousky, ale po světýlkách jako když se zem slehne. Práskli do koní a ujížděli, aby měli proklaté místo co nejdřív za sebou. Později se od moudrých a zkušených stařen dověděli, že na světýlka modlitby neplatí, že je zažene jen klení.

Ovšem že to víckrát nezkoušeli, a kdykoli jeli pro kůže, nikdy se v městě nezdrželi, jen aby ještě za světla projeli kolem virtovských luk.

Podobným způsobem jako na ševcovských tovaryších se vyřádila světýlka na jednom sousedovi z Dražejova. Nesl večer z Virtu „troky“ na zabíječku. Měl dobrou náladu. Doma čeká krmník pěkně vypasený, bude ovárek, budou jaternice, budou šunky jako dort. V této dobré náladě si opovážlivě zahvízdal na světýlka, která dováděla na mokrých lukách.

Světýlka přiletěla a sedlák se rychle schoval pod troky. Světýlka po nich poskakovala, dupala a chudák ležel, ani nedutaje.

Konečně to světýlka omrzelo, ztichla a nastal klid. Za dlouhou chvíli vystrčil sedlák hlavu – světýlka nikde. Naložil si troky na záda a upaloval domů. Když doma „troky“ připravoval, všiml si, že jsou na mnoha místech popálené. Jako by po nich někdo ťukal žhavým železem!

Karel Kuncipál, Eduard Kolář