Předseda prachatického sportovního střeleckého klubu František Voldán se narodil v roce 1936 ve Volyni a vyučil se soustružníkem ve strakonické České Zbrojovce. Sportovní střelbě se věnuje od roku 1960. Do Prachatic se přistěhoval v roce 1972, předsedou střeleckého klubu je od roku 1990. S manželkou Boženou mají děti Petra, Pavla a Lenku.

Jste dlouholetým předsedou sportovního střeleckého klubu. Jak jste se k této práci dostal?

Už v roce 1960 jsem se začal věnovat sportovní střelbě v Horním Slavkově. Přestěhoval jsem se tam, protože už tehdy jsem byl ženatý a byla tam možnost sehnat byt do dvou měsíců. Tam jsem střílel z malorážky ZKM 456 a dosáhl i svých prvních střeleckých úspěchů. V roce 1972 jsem potom nastoupil jako soustružník u tehdejšího ZVVZ Prachatice, při němž se začal formovat Sportovně střelecký klub. V roce 1990, když skončil Svazarm, se organizace sloučily a vzniklo Sdružení sportovních aktivit – základní organizace střelnice Prachatice a já jsem se stal předsedou této organizace. V letošním roce bych s tím chtěl ale skončit, když jsem byl mladý, také mi ti „dědkové“ občas pili krev, takže si myslím, že právě nastal čas, kdy bych měl funkci předsedy předat někomu mladšímu (smích).

Jak a kdy jste se dostal ke střílení, jste už trochu přiblížil. Jaká byla vaše první zbraň a první závod, který jste v Prachaticích pořádali?

Při ZVVZ byla skvělá parta sportovních střelců, kteří reprezentovali jak závod, tak Prachatice, a to jak na krajských, tak i republikových soutěžích. Vedení podniku nám bylo nakloněno a dokonce nám půjčovalo jídelnu k pořádání závodů ve střelbě ze vzduchových zbraní. V té době byla jediná střelnice, kde se dalo střílet z malorážních zbraní, na tankovce, kde byl vybudován ochranný val a kde jsme trénovali i pořádali závody. Dnes už si to těžko dokáži představit, ale scházeli jsme se tam pravidelně i v zimě a všechno vybavení jsme táhli pěšky do kopce. Byli jsme mladší. Vybudováním tankové cesty střelnice skončila, a tak jsme jezdili na střelnici do Strunkovic nad Blanicí a všechny závody ve střelbě z malorážky a pistole jsme pořádali tam až do doby, než vznikla současná střelnice. Povolení její stavby jsme dostali v roce 1982 a tehdy se začal plnit náš sen.

Řadě lidí se nelíbí střelnice v zastavěné části města a byl i tlak na její přemístění. Jaká je situace nyní?

Mám pro ty lidi pochopení, rozumím tomu, že se jim nelíbí hluk střelby v blízkosti zástavby. Ale na druhou stranu mi to připadá, jako kdyby si někdo postavil dům u nádraží a potom si stěžoval, že mu tam jezdí vlaky. Střelnice začala po stovkách brigádnických hodin fungovat v roce 1986, kdy přišly i první velké závody ve střelbě z pistole a libovolné a sportovní malorážky, v letošním roce tedy slaví pětadvacet let svého fungování. Za tu dobu se střelnice v Prachaticích stala mezi závodníky pojmem. V té době ještě pozemky vlastnila armáda. Střelnice tady byla ještě dříve, než se vůbec začalo uvažovat o zástavbě. A když se potom zástavba realizovala, mělo být podle mého názoru povinností investora vytvořit taková opatření, aby hluk ze střelnice nevadil. Myslím, že tento „Černý Petr“ patří stavebnímu úřadu a hygieně, které stavby povolovaly. V současné době je stav takový, že jednáme o způsobech odhlučnění střelnice. Zdá se, že je možné vybudovat taková opatření, která sníží hladinu hluku vycházejícího ze střelnice až na přijatelných 40 decibelů. Otázka je, kde by se na takovou úpravu sehnaly finance, protože my jako klub tolik peněz nikdy mít nebudeme, rozpočet by se pohyboval podle předpokladů v řádu milionů korun.

Je střelnice využívána například i tak, že by si sem mohl v určitou dobu přijít zastřílet kdokoli, kdo má zbrojní průkaz?

Možnost střelby zde mají pouze členové organizace a například městští strážníci a členové jejich střeleckého klubu, se kterými máme dlouhodobou smlouvu. Samozřejmě byly i myšlenky na to, že by zde byl nějaký pracovník, který by v určitou dobu na střelnici byl a dával na střelce pozor, jenže to by bylo finančně neúnosné.
Čas, který by tady trávil, by se mu samozřejmě musel zaplatit. A tuto sumu peněz by finance získané otevřením střelnice nepokryly. Navíc takový člověk by měl odpovědnost za veškeré dění na střelnici.

SSK Prachatice nyní proslavují především střelci z předovek. Rýsují se nějací jejich následovníci?

To je dobrá otázka. Kategorie střelců stárnou a mladí se do sportovní střelby příliš nehrnou. Důvodů je několik. Mladé začíná zajímat více zábava než soutěžení, takže u nich stoupá například obliba střelby z vojenských pušek. Co se týče střelců z předovek, samozřejmě máme obrovskou radost z jejich úspěchů. Ale dělat něco na téhle úrovni, to vyžaduje obrovské úsilí, spoustu času a peněz, protože oni jezdí na mistrovství světa a spoustu dalších akcí. Je to opravdu náročné. Přesto doufáme, že se někteří pokračovatelé najdou.

V tuto chvíli se tedy nabízí otázka, proč v Prachaticích neexistuje střelecký kroužek, který by mohl vychovávat ve střelbě malé děti?

Dříve v Prachaticích takový kroužek byl. Ale vedení něčeho takového zabere spoustu času a v současné době není nikdo, kdo by se tomu mohl naplno takto věnovat. Vše se to totiž dělá na úkor rodiny a v dnešní době, kdy má mnoho lidí existenční problémy, volný čas ubývá. My jsme to měli snazší, přišli jsme z fabriky a měli jsme volno, dnes je to hlavně o podnikání, které do volného času prorůstá.
Samozřejmě jsme hledali někoho, kdo naším kroužkem prošel a měl by zájem v této tradici pokračovat. Zatím se ale nikdo nenašel, komu by to rodinné zázemí a práce umožňovaly. Uvidíme, jak bude naše hledání pokračovat.