Mezi těmi, kdo v úterý 12. dubna ve Strakonicích v rámci Jihočeského kraje převzali dobrovolnickou cenu Křesadlo, byl i čtyřiaosmdesátiletý Miroslav Treybal ze Strakonic. Celý život se věnuje nezištně skautingu i ochraně přírody.

Od kdy jste skautem a co pro vás vlastně znamená?

Do skautského oddílu jsem vstoupil v roce 1937, asi v deseti letech. A byl jsem tam celý život. Zúčastňoval jsem se i jeho obnovy v letech 1945, 1968 a v 1990. Pořád ještě i my staří se jako old skauti scházíme v klubovně, ten skauting v nás stále je. Je to prostě záležitost celého života.

Mělo to vliv i na volbu vašeho povolání?

Skauting a ochrana přírody spolu celkem souvisí. Ve skautské výchově přímo je, že skaut je ochráncem přírody a že ji zbytečně nenarušuje. A právě vztah k obojímu mě pak vedl i k volbě zaměstnání. Studoval jsem na lesnické fakultě.

Jak vznikala organizace ochránců přírody na Strakonicku?

K ochraně přírody jsem se tedy dostal prostřednictvím skautingu. Někdy kolem roku 1969 mě přizvali do komise ochrany přírody při tehdejším okresním národním výboře. Tam jsem byl až do zrušení okresů. V roce 1979 po zrušení tehdejší ochranářské organizace vznikla v Praze celostátní organizace svazu ochránců přírody. Já jsem inicioval zřízení té okresní, jejíž jsem spoluzakladatelem. Vlastně jsem v ní až dodnes.

V čem konkrétně spočívala její činnost?

Od roku 1982 jsem dělal tajemníka této organizace – organizoval jsem brigády, ochranářské poznávací zájezdy, většinou jsme jezdili po chráněných oblastech tady v republice. Zpočátku to byla docela vyhledávaná organizace. Měli jsme tady ve Strakonicích asi sto členů. Po devadesátém roce u lidí začínaly vítězit jiné zájmy, hlavně podnikání. Přesto se organizaci podařilo udržet. Pak jsem získal iniciativní lidi – manžele Hrdličkovy, kteří vlastně tu organizaci v současné době řídí.

Co vám nejvíc utkvělo v paměti? Na co nejvíc vzpomínáte?

Pokud jde o skauting, byly to třeba zážitky z mládí ze skautských táborů. Tenkrát to bylo jednodušší, žilo se víc v přírodě. Dnes je vše svázáno spoustou pravidel. Navíc mladí jsou daleko více zaměření na techniku. Pro nás ve Strakonicích bylo velmi významné i to, že jsme víceméně vlastními silami vybudovali klubovny na Křemelce. Byly vlastně tvořeny díly z provizorního internátu průmyslové školy. Tam jsme odpracovali stovky a někteří možná i tisíce hodin.

A v oblasti ochrany přírody?

Pokud jde o ochranu přírody, to je práce dost složitá. Vždy stojí proti sobě zájmy finanční či technické a ochrana přírody. Přesto se třeba v okrese Strakonice podařilo během let vyhlásit přes dvacet chráněných území, která jsou stále udržována. Byla vyhlášena také řada chráněných stromů, které i díky tomu dostávají i odpovídající péči. Výsledky tedy nějaké jsou, ale je to práce složitá a nevděčná.

To vše ale zabere dost času…

Měl jsem zaměstnání poměrně klidné a u zaměstnavatele pochopení. Tak to celkem šlo. A od roku 1987 jsem v důchodu, takže spoustu těchto činností jsem dělal, když už jsem nechodil do práce. A pak skautská činnost se odehrávala vždy o víkendech nebo o prázdninách. Manželka taky byla skautka, tak pochopení vždy měla. I v té ochraně přírody jsme měli zájmy vcelku společné. A děti také. Dcera dodnes, i když je jí přes padesát, ještě jezdí na skautské tábory jako pomocník v kuchyni a tak. Syn dokud měl čas, tak se skautingu i ochraně přírody věnoval. Pak si založil projekční firmu a dnes mu naprosto žádný čas už nezbývá, aby se mohl věnovat těmto věcem.