Nikdy se nemusela s knihou schovávat. „Jen když jsem ji chtěla dočíst i přes pozdní hodiny, musela jsem s baterkou pod deku,“ vzpomíná na své dětství s knihami ředitelka blatenské knihovny Marie Pazderová (63).

Pamatujete si, kdy jste přečetla svoji první knížku a o čem byla?

Jevgenij Lvovič Švarc: Odvážná školačka. Kniha je o sedmileté dívence, která nastupuje do školy. Byla jsem stará jako hrdinka knihy.

Měla jste už jako dítě oblíbeného spisovatele?

Jako mladému děvčeti se mně nejvíce líbily knihy od Heleny Šmahelové. Hlavně její román Velké trápení.

Vedete blatenskou knihovnu od roku 1991. Jak byste roky na tomto postu zhodnotila?

Knihovnu v Blatné vedu sice od tohoto roku, ale nastoupila jsem do ní již v roce 1972. Tehdejším ředitelem knihovny byl Jaroslav Nový. V půjčovně pracovala Marie Pavlíková. Od obou jsem se hodně naučila. Tehdy jsem zastávala práci metodičky pro napojené knihovny, protože blatenská knihovna plnila funkci střediskové knihovny. Po roce 1991 jsem se stala ředitelkou knihovny. Od té doby jsme byli v knihovně zaměstnané dvě pracovnice. Zde pak záleželo na oboustranné snaze vést knihovnu co možná nejlépe ke spokojenosti čtenářů.

Krátce po roce 1989 chodilo do knihovny čtenářů méně, spíše sledovali politické dění v zemi. Po krátké době se však čtenáři začali do knihoven vracet. Začaly vycházet knihy, které se před revolucí nevydávaly, a lidé byli nadšeni. Těžko se dá říci, že vše, co přišlo na pulty knihoven, byla kvalitní literatura. Tím myslím hlavně dětskou knižní tvorbu, která se někdy svými hodně barevnými kresbami podbízela dětem na úkor kvalitního textu.
Za léta v půjčovně jsem poznala celou řadu příjemných a milých lidí všech věkových kategorií. Na některé mám řadu krásných vzpomínek, i když někteří již nejsou mezi námi.

Troufla byste si tipnout, kolik knih jste v životě přečetla?

To určitě neodhadnu. Každé životní období nám přinese něco jiného. Když jsou děti malé, určitě nemáte tolik času na čtení. Později pak záleží na momentální náladě a rozpoložení člověka. Během života se mění i oblíbené žánry.

Uvízla vám některá speciálně v paměti?

Petra Procházková – Frišta. Je to kniha z muslimského prostředí. Johannes Mario Simmel a kniha Láska je jen slovo o problémovém vztahu muže a ženy.

A z druhého konce – je nějaká kniha, na kterou se těšíte, ale ještě jste se k ní nedostala?

Jonathan Littell a jeho Laskavé bohyně. Kniha mapuje dobu holokaustu.

Vraťme se ještě do vašeho dětství. Četlo se u vás v rodině hodně? Nebo jste se musela s knihami schovávat?

Maminka četla hlavně klasickou českou literaturu – Jiráska, Němcovou. S knihou jsem se určitě schovávat nemusela. Někdy jsem však knihu chtěla dočíst i přes pozdní hodiny, a tak jsem musela s baterkou pod peřinu.

Jak těžké je v době internetu přivést lidi ke čtení knih?

Lidé vždy ke své knize cestu najdou. Blatenští čtenáři určitě. Při návštěvách knižního veletrhu Svět knihy v Praze každý rok pozoruji, jak velký ohlas má. Kolik mladých lidí se zde sejde a s jakou radostí si knihy prohlíží a nakupují! A tak si myslím, že o knihu starost mít nemusím ani v době internetu.

Máte své nějaké knižní motto?

Mám. Jedině kniha tě může potěšit, poradit, provokovat, nemusíš s ní souhlasit, ale nikdy se nestane tvým nepřítelem.