Karel Seknička
Narodil se a celý dosavadní život prožil ve Strakonicích. Koníčky mu pomáhají jako odreagování a hnací motor v náročné práci. Je ženatý, má dvě dcery, dva zetě a čtyři vnoučata. V současné době pracuje v Městském ústavu sociálních služeb Strakonice, práce jej naplňuje, pokud směřuje ke spokojenosti uživatelů a zaměstnanců.


Jsem rád, že se opět setkáváme a trochu se nám představ.

Pocházím z města na soutoku dvou řek Otavy a Volyňky, z města dudáckých tradic, dobrého piva, z města Strakonice. Zřejmě i tato okolnost měla na mě rozhodující vliv, když jsem se stal rybářem. Letošní rok je tomu 48 let, co jsem zasvětil většinu volných chvil právě rybaření. Vzpomínám si na začátky, kdy jsem se svým otcem pravidelně třikrát až čtyřikrát týdně jezdil na motorce na Orlík. V té době jsem nedosáhl ani na stupačky, a proto mne otec přivazoval k sobě páskem, abych mu z motorky nespadl. Počasí v tu dobu nebylo rozhodující, jelo se vždycky. Pobyt v přírodě a na rybách mi učaroval a každou volnou chvilku chodím do přírody.
Abych nemluvil jenom o rybách, něco musím říci i o sobě. Po skončení základní školy jsem absolvoval Střední průmyslovou školu ve Strakonicích, nastoupil do ČZ Strakonice do strojírny na dílnu a pracoval na vrtačkách. Po vojně jsem nastoupil do ZZN Strakonice jako technik dopravy. Při zaměstnání jsem dálkově vystudoval vysokou školu. Po ukončení VŠ jsem nastoupil do Okresního ústavu národního zdraví ve Strakonicích na místo vedoucího provozního odboru. Po zrušení OÚNZ jsem byl delimitován do LDN Volyně, kde jsem zastával pozici vedoucího ekonoma. Rád poznávám nové, a proto jsem akceptoval nabídku zaměstnání v České spořitelně, kde jsem postupem času prošel od všeobecné správy přes poskytování úvěrů podnikatelům až po finančního náměstka.
Na práci v tomto kolektivu velice rád vzpomínám. Jak to však v životě bývá, v rámci pracovního zařazení jsme s ředitelem byli přeřazeni do Klatov. Práce velice zajímavá, ale každodenní dojíždění mi nahánělo husí kůži. Nejhorší bylo vždy zimní období a cesta přes Nalžovské hory byla mým utrpením. Vrátil jsem se proto do svého rodného města na pozici tajemníka městského úřadu. Po třech letech, když město Strakonice zakoupilo pivovar, dostal jsem nabídku na rozjezd Měšťanského pivovaru Strakonice ve funkci ředitele. Tato práce nebyla zdaleka jednoduchá, v tržním prostředí pivovarského podnikání to nebyla procházka růžovou zahradou. Byla to pro mne ale výzva a myslím, že kousek práce byl za mnou vidět. V současné době pracuji v Městském ústavu sociálních služeb ve Strakonicích. Neprošel jsem toho málo, každá práce mi kousek přidala a zjistil jsem, že práce v sociálních službách mi naplňuje a jsem velice rád, když vidím spokojenost v očích našich uživatelů.

My jsme se ale poznali jako rybáři, trochu nám to přibliž.

Moje doména jsou lososovité ryby a dravci. Vzpomínám si na svoji první lososovitou rybu lipana, uloveného na řece Otavě pod starým Pětikolským jezem u hradu. Zářil v zapadajícím slunném dni jako drahokam. Na ryby pro mne žádná vzdálenost není velká. Jezdím po celé republice, dříve také na Slovensko. Moje nejoblíbenější řeka na rybolov je ale Ohře pod Nechranickou přehradou. Zde jsem také ulovil svého trofejního pstruha potočního – 73 centimetrů a 4,85 kilogramu. Boj trval skoro hodinu na jemném vlasci 0,14 milimetru. Rád chytám také sumce na Orlické přehradě. Tři roky jsem natáčel na kameru rybolov na přehradě a výsledkem je dokument „Seriál o úspěšném lovu sumce“, kde jsou úlovky 22 sumců a několika candátů.

A co zahraniční lovy, Norsko a podobně?

Norsko na moři mne zatím neláká, možná někdy na lososovité ryby, ale ne na moře. Splnil se mi také jeden sen a to ulovit lososa. Pro tento zážitek jsem ale musel odletět do Kanady. Cestoval jsem s kamarády v najatém obytném autě cca 1200 kilometrů po Britské Kolumbii po přítocích řeky Fraser. Podařilo se nám ulovit čtyři z pěti pacifických lososů, největší úlovek losos čavyča – king 100 centimetrů, 26 kilogramů.

Také pokud vím, patří mezi tvé koníčky i myslivost?

Myslivost mne skutečně velice oslovila. Rád a denně chodím do přírody, pokud mi to práce dovolí, kde každý den nacházím něco nového, krásného. Nyní se příroda po dlouhé zimě probouzí, ptáčci zpívají, stromy vyhání pupeny, zajíčci se honcují, kachny sedí na vejcích, zkrátka pohádka. To však všechno i ty dobře víš. Souhlasím s tebou, že nejenom lov, ale i pravidelná péče o zvěř zabere mnoho času.

Slyšel jsem o tobě, že děláš závodní rybařinu.

Skutečně jsem závodně muškařil, v družstvu za Strakonice ve složení František Ančička, Milan Janus a já jsme vybojovali prvenství v I. lize za rok 1990. Milan Janus již bohužel není mezi námi, přesto na něj často vzpomínám.

A co tvoje rodina, jak se na tvé koníčky tváří?

Jsem ženatý, letos to bude 35 let, mám dvě dcery, které mají již také rodinu. Vnoučata mám čtyři – tři kluky a jednu princeznu. Samozřejmě budu chtít zapojit a předat zkušenosti všem vnoučatům. Zatím nejstarší šestiletý se mnou jezdí do lesa krmit zvířátka, pomáhá mi i opravovat krmná a lovecká zařízení. Zatím jenom podává nářadí, hřebíky, ale jsem rád, že má veliký zájem o myslivost. Také si již chytil svého prvního kapra.

A poslední otázka. Jaký koníček u tebe převládá?

Tím, že se jedná o krásnou přírodu, jsou pro mne velice důležité oba. Jedna skutečnost je však jiná, a to, pokud chytím rybu, mám možnost a šanci ji bez poškození pustit zpět do svého živlu. Pokud ale vystřelím na zvěř, ránu zpět již nelze zastavit a vzít zpět. Proto při myslivosti je nutno nejdříve se správně rozhodnout.

Pomyslnou štafetu předává Karel Seknička vedoucímu Denního stacionáře pro mentálně postižené děti, mládež a dospělé ve Strakonicích Petru Martínkovi, který dále trénuje a učí mladé basketbalistky oddílu Strakonice.