Od loňského května do letošního února pracovala Michaela Horejšová (33) ze Strakonic jako koordinátorka Mateřského centra Beruška ve Strakonicích. Nyní je na úřadu práce a je v centru pouze jako dobrovolnice. Do Berušky přišla poprvé se svým synem Adámkem před třemi a půl lety a už zde zůstala.

Jak je to v současné době s vaším působením v Berušce?

Do konce února jsem byla zaměstnanec, ale bohužel došly peníze, takže od 1. března jsem na úřadu práce a funguji zde jen jako dobrovolnice. Stejně jako rok a půl předtím, než jsem byla zaměstnanec. Musíme čekat, zda se podaří sehnat další peníze na zaměstnance.

Změnila se nějak vaše náplň práce, nebo děláte pořád to samé?

Víceméně dělám pořád to samé s tím, že nechodím na odpolední kroužky, abych si aspoň částečně „užila“ toho, že jsem bez práce. Jinak chodím centrum ráno otvírat, zajišťuji provoz, korespondenci, programy a podobně. Moc se pro mě tedy nezměnilo.

Kdy jste do Berušky přišla poprvé?

Úplně poprvé to bylo, když můj syn Adámek začínal chodit. Tenkrát jsme se domluvily s kamarádkou, že bychom si mohly zpestřit náš režim s dětmi. Bylo to před třemi a půl lety.

Jak jste přešla z návštěvnice Berušky v její zaměstnankyni a koordinátorku?

Dřív mě něco takového ani ve snu nenapadlo, i když jsem si to možná v jádru přála. K malému dítěti je to ideální práce. Tehdy mi skončil pracovní poměr v předchozí práci, odtud odcházela koordinátorka, a tak mi tehdejší předsedkyně Hanka Švíková nabídla tuto možnost. I když jsem věděla, že je to jisté místo pouze na rok, jelikož to bylo financováno úřadem práce, rozhodla jsem se, že mi i ten rok stojí za zkušenost, kterou tady získám.

Předtím jste pracovala jako osobní asistentka u zdravotně a mentálně postižených. To musela být náročná práce.

Zpočátku určitě. Pak přicházela i takzvaná ponorka, protože jsem to dělala vlastně od školy až do doby, než jsem měla syna, tedy přes deset let. Někdy to bylo opravdu hodně náročné.

Uvažujete o tom, že se k tomu někdy vrátíte?

Určitě se tomu nebráním. Teď je ale období, kdy mám malé dítě a chci mu věnovat co nejvíce svého času. Nebráním se ani druhému dítěti, takže zatím návrat k této práci neřeším. Ale jednou, pokud budu ještě fyzicky a psychicky schopná lidem pomoct, bych se k tomu určitě ráda vrátila.

Pokud se nepodaří sehnat peníze na financování koordinátorky jako zaměstnankyně centra, zůstanete i jako dobrovolnice?

Samozřejmě, jen bych musela okamžitě začít hledat nějakou jinou práci, protože peníze jsou pochopitelně důležité. Kdybych mohla, tak jsem na úřadu práce a tady pomáhám, ale tak to nejde. Doufám, že se to tady s penězi nějak vyřeší.

Maminky z Berušky byly oceněné i jako Dobrá parta za dobrovolnictví. „Nakoplo“ vás to nějak?

Myslím, že ocenění každopádně celou Berušku nakoplo. Je to další důkaz toho, že naše práce má smysl a že je Beruška vidět.

Poslední otázka – co vám Beruška dala a vzala?

Dala mi toho hodně – pohodu, klid, mnoho nových zkušeností, obrovskou změnu jednak po předešlé práci a jednak při rodičovské dovolené. Nikdy jsem sem nechodila jako povinně do práce. Zkrátka na Berušce vidím jen klady a plusy. Nenapadá mě nic, co by mi vzala nebo co bych jí vytkla.