Stanislav Valenta
Narodil se a vyrůstal na vesnici uprostřed překrásné přírody, jak sám říká. Možná i pro to přilnul k myslivosti a rybařině a rozhodl se studovat zemědělskou školu se zaměřením na rybářství. Po škole nastoupil do Výzkumného ústavu rybářského ve Vodňanech, kde se zpočátku zabýval genetikou ryb. Posledních třicet let je správce rybníků.

Znám tě jako dobrého člověka, pověz nám něco o sobě?

Já jsem takový normální kluk z vesnice, který vyrůstal uprostřed překrásné přírody, potoků plných pstruhů a raků, polí a lesů překypujících koroptvemi, bažanty a zajíci, kvetoucích luk, no prostě v pozemském ráji. Snad proto jsem přilnul k myslivosti a rybařině a vystudoval zemědělskou školu se zaměřením na rybářství. No a po skončení studia jsem nastoupil do Výzkumného ústavu rybářského ve Vodňanech, kde jsem se zprvu zabýval genetikou ryb. Osud mě pak odvál na funkci správce rybníků, což vykonávám až do současné doby, to znamená 30 let.

Pocházíš z vesnice, ale bydlíš ve městě, jak se s tím vyrovnáváš?

Sice pracuji a bydlím ve městě, ale prakticky každodenně jezdím na rodný statek do Budyně, kde mám vlastní oboru s daňky. Zde trávím většinu volného času, kdy buď pracuji nebo se věnuji myslivosti, takže nikterak nestrádám.

Pověz nám něco o své práci, vím, že ji máš moc rád.

Za těch 30 let práce v rybářství se stala rybařina mým posláním a život bez ní bych si těžko dovedl představit. Nejkrásnější na rybařině je to, že se odehrává v malebné přírodě. Neustále pracujete s rozmary přírody, jako jsou vedra v létě, mrazivé zimy, sucha a zase povodně, které mnohdy ryby i odnesou a nadělají značné škody na hrázích rybníků. No prostě každý rok je jiný a nelze zde pracovat podle nějaké šablony.

Často se říká, že vodňanský kapr je nejchutnější, i mně moc chutná, co je na tom pravdy?

Každý chovatel kaprů tvrdí, že právě ten jeho kapr je ten nejlepší, ale pravda se skrývá trochu někde jinde. Nejvíce záleží na tom, v jakém rybníce je kapr odchováván a čím je přikrmován. U nás ve Vodňanech odchováváme tržního kapra hlavně v rybníce Dřemliny, který je mimořádně úživný a přikrmujeme ho denně hlavně ječmenem, který dává kaprovi tu skvělou chuť. Je to asi tak jako kdyby se vařilo pivo ze žita či pšenice nebo z dobrého ječmene. Každý, kdo ochutnal vodňanského kapra, se k nám vrací se slovy, že tak dobrého kapra ještě nikdy nejedl.

Jaké jsou tvoje koníčky? Jak tě znám, jsi pokorným zastáncem přírody i lovcem.

Já bych řekl, že nemám ani tak koníčky, ale přímo tři koně, kterým věnuji většinu volného času. Je to především sportovní rybařina, myslivost a v poslední době i sportovní střelba, především na asfaltové holuby. Samozřejmě na prvním místě je myslivost, která mi učarovala a věnuji jí nejen celé dny, ale mnohdy i měsíční noci při lovu divočáků. Myslivost neobnáší jenom lovy, ale hlavně péči o zvěř, což znamená také spoustu času a práce. Poslední léta vykonávám i funkci mysliveckého hospodáře a tak i hodně papírování.
S rybařinou jsem začal už v předškolním věku, kdy jsem chytal pstruhy v potoce do ruky, poněvadž pstruhový potok protékal přímo naší zahradou. Nejkrásnější rybařinu jsem ale zažil na pstruhovém revíru na Blanici ve Strunkovicích, kde jsem vykonával funkci rybářského hospodáře, takže jsem pstruhy a lipany nejen lovil, ale hlavně odchovával na potocích. O to jsem měl větší radost, když řeka byla plná ryb a ne jako dnes, kdy vydry, volavky a kormoráni vyčistí řeky a potoky od ryb. Možná že i proto jsem v posledních letech tak trochu zanevřel na rybařinu v našich vodách a začal rybařit v Norsku, kde je skutečně rybářský ráj, ale hlavně tam člověk uprostřed nedotčené přírody zapomene na všední starosti a jen relaxuje.
Třetím mým koněm je sportovní střelba na asfaltové holuby, které jsem propadl zhruba před čtyřmi roky, to je ve věku, kdy někteří závodníci pomýšlejí na ukončení kariéry. Samozřejmě, mistr světa ze mě asi nebude, ale z každého úspěchu mám radost.

Poděl se s námi o zážitek s pytláky nebo z lovu divočáků, já bych na posedu v noci asi strachy ani nedutala.

S pytláky jako takovými nemáme ve Vodňanech žádné větší problémy. Snad jen děti nebo rekreanti se občas ,,spletou“ a nahodí si do chovného rybníka. Horší pytláci jsou přemnožené vydry, kormoráni a volavky, které nám způsobují značné škody. Nejzajímavější zážitek z lovu si pamatuji, když jsem se jako začínající myslivec zúčastnil honu na bažanty. Tenkrát z leče vyběhl divočák a vybral si postaršího myslivce, který si flintu už ani nenabíjel a nosil ji spíše jako suvenýr. Děda ve smrtelném strachu před divočákem couval, až padl na záda. Načež mu divočák jedním mávnutím hlavy roztrhl nohavici u kalhot od spoda až nahoru. Pak se s chutí zakousl do hlavní flinty, kterou děda držel před sebou. Nikdo neví proč, ale asi se mu děda zdál příliš tvrdý, a tak pokračoval dál. Mezitím si sousední myslivec přebil brenek, to je náboj pro lov divočáků, a nebezpečného divočáka složil. Ukázalo se, že divočák byl postřelený, a proto zaútočil na člověka. Dědovi se krom roztržených kalhot vůbec nic nestalo. Na hlavních flinty si jako suvenýr odnesl otisky divočákových zubů. Zážitků z lovu je mnoho, ale to by vydalo na celou knihu.

Z čeho máš největší radost a co tě nejvíc vadí?

Největší radost mám z každého úspěchu, ať je to při rybaření, myslivosti, sportovní střelbě nebo v práci, ale za nejdůležitější považuji dobré rodinné zázemí a zdraví. Toho, co mně vadí, je na tento článek až příliš, a tak jen ve stručnosti. Nejvíce mi vadí, že si systematicky ničíme tuto kdysi překrásnou planetu a tím si jakoby uřezáváme větev, na které sedíme.

Děkuji ti za příjemný rozhovor a jak se říká ,,Petrův zdar“.

Stanislav Valenta předává pomyslnou štafetu Karlu Sekničkovi, řediteli Městského ústavu sociálních služeb Strakonice.