Každý den se těším ze své rodiny a šikovných dětí

Kde jsi vyrůstal?

V Hlohové, což je malá vesnička v okresu Domažlice. Je to poslední severovýchodní chodská vesnička. V době mého narození měla 319 obyvatel včetně mě. Dám jednu perličku. Když jsem nastupoval do strakonického gymnázia, bylo mi jasné, že nikdo nebude vědět, kde to je. Mé první setkání s profesorem Láďou Havlem mi ale vzalo dech. Povídá: „Jó, to znám, od pana Vítka z Hlohové jsem kupoval auto, Barkasa. Svět je malý.“ Hodně času z dětství jsem také trávil ve Dvorci u Nepomuku u prarodičů.

Jaké máš vzdělání? Které školy a kde jsi absolvoval?

Osmnáct let jsem chodil do školy a kromě školky mám úplné vysokoškolské vzdělání. Základní školu jsem absolvoval ve Staňkově u Domažlic. Na gymnázium jsem chodil ve Strakonicích, kde jsem přes týden bydlel u mojí tety. Pak jsem studoval Lékařskou fakultu UK v Plzni, obor všeobecné lékařství.

Měl jsi třeba v mládí nějakou přezdívku? Máš oblíbené jídlo a oblíbené pití?

Většinou mi říkali Houša. Nemám nejoblíbenější jídlo, protože v podstatě sním všechno, snad kromě mlékové polévky. Miluji točenou Kofolu. Z piv Plzeňskou 12° a strakonický Klostermann.

Kde nejraději trávíš volný čas? Máš nějaké záliby?

Na chalupě ve Dvorci, a pak na Šumavě na běžkách. Kromě práce a rodiny (obojí je i mým koníčkem) je to sport. Zde hlavně kopaná, kolo, golf, v zimě běžky a hokej. V četbě thriller se špionážní tematikou. No, a v neposlední řadě je to kutění na chalupě.

Co tě za poslední dobu nejvíce potěšilo?

Nemohu si teď vzpomenout na žádný, z rámce běžných radostí vybočující, zážitek. Těším se každý den z rodiny, ze šikovných dětí, z pohody ve fungujícím zaměstnání.

Nebo co tě nejvíce naštvalo?

Teď naposledy, že jsem si před měsícem přetrhl Achillovku. Jinak nyní brojení médií proti lékařům v rámci kampaně Děkujeme, odcházíme. V návaznosti na to i bezskrupulózní chování některých našich politiků v korupčních kauzách.

Znám tě jako veselého, pohodového a velmi aktivního člověka. Je něco, co tě dokáže opakovaně vytočit?

Nedůvtipnost některých lidí v některých situacích. Mám totiž rád logiku a praktičnost. Závist je další věc, kterou v Čechách potkáš na každém kroku. Tu taky nemusím.

Mohl bys čtenářům představit svoje zaměstnání?

Jsem lékař a od nástupu v roce 1996 pracuji na neurologickém oddělení strakonické nemocnice. Z toho již čtyři roky jako primář oddělení.

Od kdy jsi chtěl dělat doktora?

Ta myšlenka ve mně uzrála asi koncem třetího ročníku na gymnáziu a přivedla mne k ní moje teta, která pracovala jako praktická lékařka ve Strakonicích.

Proč sis vybral právě neurologii?

Tak to byla víceméně náhoda. Původně jsem chtěl dělat ortopedii, byla blízko ke sportovní medicíně a „kutilství“ (práce s vrtačkou, dlátem, kladivem, cementem . . .). Jenže v době mého nástupu do zaměstnání ve Strakonicích už ortopedické oddělení nebylo. Také byla jiná doba, na stole pana ředitele v roce 1996 leželo asi 80 žádostí o místo. Nabízela se neurologie a paní primářka Cončevová byla sympatická, energická šéfová. Tak jsem na nabídku kývnul.

Jsem osobně rád, že sis vybral tento obor, protože mi i občas pomůžeš, když mám drobné problémy s krční páteří.

Rád pomůžu, pokud můžu . . . Pravdou je, že valná většina pacientů s chronickými a recidivujícími bolestmi zad si ale musí pomoci sama, a to změnou životosprávy a cvičením. To si musí každý uvědomit.

Myslím, že u mě je to zcela zjevně přemírou jednostranného zatěžování sportem. Nad životosprávou se zkusím zamyslet. Teď mě nenapadá, kde dělám chybu. Ještě chvíli zůstaneme v doktořině. Jak se ti líbí nové prostory pavilonu chirurgie, kam se tvé oddělení také přestěhovalo?

Je to kvalitativní skok, jak pro personál, tak hlavně pro pacienty. Vše je děláno za účelem zvýšení bezpečnosti a komfortu našich klientů. Až bude přestavba kompletní, teprve tehdy bude možné ocenit všechna pozitiva.

Tvoje žena je také lékařka. Sice dělá jiný obor, ale mluvíte spolu často doma o práci?

Pořád, denně. Prostě si nosíme práci domů. Do debat se zapojuje i moje teta, po které manželka převzala privátní praxi.

Máte většinou podobný názor na danou věc, nebo se častěji hádáte? Kdo má většinou pravdu?

Snažíme si pomáhat, přinášet druhý pohled na věc, to je velmi důležitý element. Nehádáme se, hledáme řešení. No, a pravda v medicíně? To je skoro téma samo pro sebe . . .

Vím o tobě, že jsi byl i v registru dárců kostní dřeně. Kdy a proč jsi se tak rozhodl a jak je to s tím teď? Našel se nějaký pacient, kterému jsi tímto způsobem pomohl?

Ano, máš správné informace. Registr dárců kostní dřeně je velmi široký, je celosvětový a je v něm zaneseno více jak deset milionů lidí na planetě, v Čechách kolem 50 tisíc. Šance na to, že tě vyberou k vlastní akci, je malá. Mě do registru před mnoha lety přihlásila manželka, která pracovala na transfuzním oddělení. Po mnoha letech ticha se mi ozvala lékařka, že jeden pacient má se mnou shodné znaky, musel jsem na mnoho dalších speciálních odběrů krve, aby se to potvrdilo, a pak jsem v říjnu v roce 2008 daroval své krvetvorné buňky neznámé příjemkyni. Byl to příjemný pocit. A proč jsem se takto rozhodl? Jde o naději tam, kde je reálná šance. Naše medicína je na velmi vysoké úrovni, to samo o sobě dává těžce nemocným lidem naději na uzdravení. Pak musí být ale ten faktor podpořen lidmi, konkrétními osobami, které vezmou na sebe tu další část, dobrovolnou. V mém případě hrála roli také osobní zkušenost – mnoho lidí zná nadaci Zdeňka Švehly. Jeho manželka pracuje u mne na oddělení. Jejich příběh je myslím velmi inspirující.

Víš, komu jsi konkrétně pomohl?

Nevím, jsou to nepřístupná data dokonce i pro lékaře v mém postavení. Jediný, kdo může po letech požádat o setkání, je příjemce darované kostní dřeně. Myslím, že bych to asi ani nechtěl vědět. Úspěšnost léčby není stoprocentní.

Teď z jiného soudku. Jsi velmi všestranný sportovec. Je to na tobě i teď vidět (pohled na zranění). Jaké sporty děláš, jaké máš nejraději a případně jakých úspěchů jsi dosáhl?

Ve fotbale jsem hrál nejvýše krajský přebor, nyní pomáhám staré gardě Katovice, kam mne přivedl Vilda Zoubek. Se spoluhráči v družstvu Noimak jsme nedávno vyhráli turnaj o Pohár Ekonomických služeb v sálové kopané. Chlapi z Katovic na mě byli asi naštvaní, že jsem hrál v konkurenčním mužstvu, ale asi jsem zvolil dobře.

Stejně jako já, jsi hráčský typ. Rád vždycky vyhráváš?

Touha vyhrát je mojí vlastností. Časem a životními zkušenostmi se ale hroty otupí a zejména ve sportech, kde je krom talentu nutný i trénink a pevné zdraví, jsem nucen přiznat mnohé porážky. Uznat porážku je ale taky důležité.

Jsi v týmech vůdčí osobnost? Rád organizuješ hru druhým?

Jako vůdčí osobnost si představuji člověka, který má k tomu vlohy, navíc musí být například velmi zapálený do hry a pak musí být ve svém oboru a v týmu velmi dobrý. Lídra nemůže dělat jen nějaký křikloun. U mne je situace jasná v práci, jako primář oddělení musím být vůdčí osobnost. Ve fotbale to dříve bývalo také pravidlem, ale ve staré gardě jsem mládě. Zde musím poslouchat a nechat se vést.

Organizuješ sám nějaké turnaje?

Již několik let se počátkem června setkáváme s přáteli z Nemocnice Písek na turnaji v nohejbalu. Jde spíše hlavně o společenskou událost doplněnou o sport.

Jaký máš handicap v golfu a které hřiště máš nejraději?

Můj HCP je 25,6. Mateřským klubem je hřiště v Kestřanech a nejoblíbenějším je pak Plzeň-Dýšiná. Můj problém je nedostatek času na hru. Věřím ale, že letos si čas najdu, protože „díky“ současnému zranění budu muset dát na půl roku vale kopané a jiným fyzicky náročnějším sportům.

Kde jsi se naučil běhat na lyžích? Vím, že máš velmi dobrý styl.

No, to je paradox. Poprvé jsem stál na vypůjčených běžkách asi na lyžařském výcviku na gymplu, pak až v roce 1993 ve svých 21 letech, kdy jsme byli s kamarády na Železné Rudě. Koupil jsem si bazarové běžky délky 215 cm, ke kterým jsem horko těžko sháněl boty 50 do vázání. Nakonec se vše podařilo a já tehdy mohl obdivovat styl a učit se od své nynější manželky, která běhávala závodně na Božím Daru. Společné pilování stylu se nám tehdy zalíbilo a pokračujeme v něm dodnes.

Prý jsi začal hrát hokej. Už si tě vyhlédl pan Straka do týmu Plzně?

Už několikrát jsem se na ligovém ledu plzeňské ČEZ arény proháněl, ale asi jsem ho neoslnil. Ani se nedivím. Hokej je fajn, jsem typ rybníkáře, dnešní hokejisti možná na rybníku nikdy nebruslili (natož aby vzali hrablo a uklidili sníh), ale nechci se nikoho dotknout . . . Mám partu přátel, se kterými párkrát za sezonu vyrazíme na zápas a protáhneme těla, zpotíme se a pak si o tom u piva povídáme, je to duševní relax.

Tvým velkým „koněm“ je kutilství. Ve Dvorci u Nepomuku máš svoji domácí dílnu, kde rád realizuješ svoje plány. Jsi spíš šikovný kutil anebo takový Pat a Mat dohromady?

Miluju Pata a Mata, byli to praví kutilové. S minimem prostředků dokázali udělat velké věci! Dnes to máme snazší. Máme informace, máme nářadí, které je dostupné finančně, nebo máme půjčovny. Já jsem navíc podědil chalupu, ke které mám citový vztah a pracuji na jejím přetvoření již řadu let. I přes relativní nedostatek času jsem tam odvedl kus poctivé práce a věřím, že nějaké další věci vymyslím. Musím ale dávat pozor, aby ze mě ještě něco zbylo. Nouze o krvácivé šrámy při mém kutění opravdu není.

Na co se momentálně nejvíc těšíš?

Na tři věci. Až odhodím berle a budu moct normálně chodit. Nároky zraněných se podle mých zkušeností redukují na elementární věci.
Na to, že se uklidní situace kolem akce Děkujeme, odcházíme a chvilku nebudeme muset na titulních stranách jistého deníku číst, co zase doktoři udělali špatně. No, a bezprostředně ale určitě na pivko s tebou, rozhovor je už nějak moc dlouhý.

Děkuji moc za velmi milé povídání. Ať se ti vždy a všude daří podle tvých představ. A určitě tě zvu.

Primář Pavel Houška pozval do příští štafety spolužáka ze strakonického gymnázia a jednatele soukromé firmy Libora Čecha.