Eva Dresslerová se ředitelkou Městského kulturního střediska stala těsně po sametové revoluci. Předtím tam několik let působila jako programová pracovnice. Hovořili jsme s ní nejen o tom, co její práce obnáší, co ji při ní těší a co trápí, ale i o tom, jak se nejlépe odreaguje.

Co všechno obnáší práce ředitelky MěKS?

Je to hlavně práce manažerská. Máme v současné době pět objektů, kde kulturu provozujeme. V podstatě jsem tady od toho, abych zajistila peníze, abych dohlédla na výběr pořadů – na dramaturgii. Musím se však starat také o technický stav budov. To je v některých případech už docela složité. A hlavně se já osobně věnuji festivalům a velkým přehlídkám. To je především mezinárodní dudácký festival. Ten už nyní zase připravujeme na rok 2012. Je to velmi pracná záležitost, všechno vykorespondovat a domluvit se zahraničím. Dále to je například i výstava Žena, kterou se snažíme po letech obnovit.

Kdy přicházejí ty nejtěžší okamžiky a kdy naopak chvíle uspokojení?

Spokojená jsem, když vidím, že je program, který jsme objednali, takový, jaký jsem doufala a když na něj přijde dost lidí. Nejtěžší chvíle jsou, když se něco nedaří. To může být z nejrůznějších příčin. Třeba, že na něco právě nemáme peníze a nemůžeme to zrealizovat. Nebo se nám také program nepodaří. Děláme běžných pořadů bez filmových představení 120 až 150 do roka a ne všechny můžeme předem vidět, získat reference a podobně.

To všechno určitě zabere spoustu času?

Ano, je to časově náročné. Znamená to večery, soboty, neděle… Ale je tady v Městském kulturním středisku báječný kolektiv, tak nás ta práce i přesto těší. U akcí, které kupujeme od agentur takzvaně na klíč, je všechno technicky jednodušší. Naopak festivaly a přehlídky jsou velmi pracné. V domě kultury jsou i amatérské soubory, které tu jsou se svolením města zdarma. Mají tu zkoušky i představení. I s nimi pracujeme. Teď právě hodně běháme kolem nového loutkového divadla U Mravenčí skály, protože se nám blíží přehlídka Skupovy Strakonice.

A vy sama, jaký druh kultury preferujete?

Já jsem původně začínala v divadle, takže inklinuji přirozeným způsobem právě k němu. Ale já tady přece nejsem od toho, abych pořádala, co mně osobně se líbí. Snažíme se všechno dělat hodně rozmanitě.

Co vidíte jako problém dlouhodobě?

Je to tady trochu komplikované s pořady pro mladé lidi. Vlastně na ně nemáme kdy. Celý podzim v domě kultury běží taneční a celou zimu plesy. Pak už začínají venkovní parkety, tak to zase není tak aktuální. Takže se nám tam podaří vtlačit něco pro mladé jen občas. To je trochu problém. Ale myslím si, že tu existují kluby a další pořadatelé, kteří tyto programy pro mladé dělají, takže snad to nahradí. I proto jsme chtěli v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí domu kultury ten druhý sál. Uvolnilo by se nám místo, měli bychom dva sály a bylo by to mnohem jednodušší časově.

Když chcete relaxovat, odpočinout si, co děláte?

Volného času je málo. Jsou tři věci, které mě nabíjejí, které jsou pro mě momentálně ty největší stimuly. Je to pes, zahrada a hlavně rodina. Jsem spokojená, ať já jedu za nimi, nebo oni přijedou za mnou, či spolu někam vyrážíme. Často to je zase na kulturu, což je vlastně totéž jako moje práce. Je ale pravda, že když to není program, za který já zodpovídám, tak si ho víc užiju. Tady vidím víc případné nedostatky, chyby, co někde není, jak má. To mě pak vyrušuje.