Operace krčku aneb Skalpel v přímém přenosu

Na úzkém operačním stole leží bezvládné tělo zahalené rouškou. Na první pohled se zdá, že starší žena, čekající na operaci krčku, spí. To je ale omyl. Vzhledem ke svému věku před několika minutami absolvovala tzv. lumbálku – pro nás nevzdělance v medicíně injekci, která ji od pasu dolů znecitlivěla. Je ve stavu, kdy vnímá, ale bolest neucítí.

Aby se člověk dostal na operační sál, má v podstatě jen dvě možnosti. Buď je pacientem, nebo lékařem. V mém případě je to trochu výjimka – v úterý 22. února jsem byl jakýmsi „frontovým reportérem“ – mohl jsem se této operace zúčastnit jako pozorovatel.

Na scénu mne uvedl primář strakonické chirurgie Jan Hlad. Veselý člověk, který mne po celou dobu od převlékání do úboru až po vstup na sál častuje poznatky, zákulisními taji nemocnice a pojišťoven, soudními kauzami a historkami. „Budete u operace, kterou povede chirurg Honza Vaňata. Já budu vedle u varixů (křečové žíly – pozn. autora),“ uzavírá a vypouští mne na sál.

Operační sály strakonické nemocnice pro mne nejsou zas tak neznámé – když opomenu smutný fakt, že jsem na jejich stolech sám třikrát ležel – jednu reportáž už jsem tady dělal. Ale tentokrát to bude něco jiného – budu přímým účastníkem rozříznutí nohy, obnažení stehenní kosti a samotného krčku a instalace speciální destičky a šroubů. „Víte, nejdůležitější je, jak se podaří srovnat nohu do původní polohy. Když se to povede, je to vlastně velmi jednoduchá operace, která trvá tak dvacet, třicet minut,“ vysvětluje doktor Vaňata. A když se to nepodaří? „Tak to může být i hodiny,“ dodává.

Zatímco pacientka čeká na zahájení operace a lékařský tým připravuje vše potřebné, rozhlížím se kolem. Poprvé jsem tady ležel kvůli operaci kolenních vazů – sportem k trvalé invaliditě – v září 1985. V duchu počítám – bože, to už brzy bude 26 let! A mám takový nejasný pocit, že kromě některého lékařského vybavení se tady zas tak moc nezměnilo. Plno komůrek, místnůstek, původní obkladačky a dost možná, že i lino na zemi. „Už abyste měli ty nové sály,“ nadhazuji téma na hovor k doktoru Vaňatovi, který si v umývárně myje ruce. Směje se. „A to si vemte, že strakonické sály jsou pomalu nejlepší na jihu Čech. I v Budějovicích mají horší a menší,“ usazuje mne chirurg.

Vracím se zpátky na sál, protože přípravy na zahájení operace jsou u konce. „Tak babi, všechno dobré? Jak se cítíte? Půjdeme na to“ – pacientka, která jen slabě kývne, je pod dohledem anesteziologa. Její pravá noha je zabalena ve speciální, velmi přilnavé igelitové plentě kvůli hygieně, světla rozsvícena a přístroje nastaveny. „Tuhle operaci budeme provádět pomocí rentgenu. Takže řez v noze bude mnohem menší, než obvykle, a všechny kroky včetně zavedení destičky a šroubů, budeme sledovat na monitoru. Pro pacientku je to velmi šetrné,“ vysvětluje mi doktor Vaňata.

Stojím téměř na galerii – hned za zády dvou operatérů a sestřičky, která má na starosti podávání nástrojů a implantátů.

Přichází hlavní okamžik – skalpel v ruce operatéra rozřezává kůži a vniká do měkké tkáně. Nepatrné množství krve mne překvapuje. Všímám si nenápadných pohledů ostatních zdravotníků – tak co, sekne to s tebou, nebo to ustojíš? Právě na tohle jsem sám zvědavý – dívat se, jak někdo rozřezává člověka, háky mu roztahuje tkáň tak, až je vidět kost a ještě to fotit? S údivem zjišťuji, že to se mnou nic nedělá. Jen nevím, jestli už jsem tak otrlý, nebo jestli mám pevné nervy. Oba lékaři mají ještě čas mezi sebou hovořit, jako kdyby si prohlíželi zajímavý exponát a uhýbat jednomu dotěrovi s Canonem na krku, aby mohl udělat pěkné fotky. „Jen dávej pozor na ten trák od foťáku, ať něco neshodíš. To by byl malér,“ varuje mne půvabná zdravotnice.

Operace dál běží podle plánu. Rána je dostatečně otevřena, osušena a kost připravena. Na řadu přichází vrtačka, destičky a vruty. Zkušené a pevné ruce obou lékařů pracují bez zachvění, bez zaváhání, bez známek pochybností. Pravda – kdybych nestál na operačním sále, klidně by se to samé mohlo odehrávat u jakéhokoliv výrobního pásu, v jakékoliv dílně s jemnou mechanikou. No, v jakékoliv asi ne, protože třeba vrtačka ve Vaňatových rukou stojí pakatel – něco málo přes 700 000 korun . . .

V průběhu zákroku lékaři sledují monitor rentgenu, kde jasně vidí, kam až zasáhl vrták, jak sedí vruty a jak pevné jsou destičky nahrazující léčebnou schopnost přírody, která by už ale nemusela mít dost síly. „Tak, a máme to. Operace se zdařila, teď už jenom ránu zašijeme,“ končí operaci Jan Vaňata.
Koukám na hodiny na zdi – operace začala přibližně deset minut po půl deváté a skončila po necelé půlhodině.

Po dalších minutách je pacientka připravena k expedici na svůj pokoj a personál na sále se pouští do úklidu. Za několik okamžiků přijdou jiní lékaři, na programu je další operace. Těch může být za den až osm.

Jdu se podívat na druhý sál. Tady už operace křečových žil skončila také a sanitář přiváží dalšího pacienta. Chvilku zůstávám, protože mám šanci vidět to, co mi při první operaci uniklo – přípravu pacienta na zákrok.

Staršího muže čeká také operace křečových žil. Anesteziolog Milan Straka si otáčí pacienta na levý bok a do zad se mu snaží vpravit injekci, která pacienta znecitliví od pasu dolů. Pověstná lumbálka opředená hrůzostrašnými historkami o nesnesitelné bolesti, riziku ochrnutí a podobně. Když vidím, jak se lékař snaží krouživými pohyby dostat jehlu mezi dva spodní obratle a kvůli vadě páteře se mu to nedaří, začíná mi být mírně nevolno od žaludku. Pohled na rozřezávání nohy, obnaženou kost a vrtání děr se mnou nehly. Vpich jehly mnou ale poněkud lomcuje.

Tenhle pokus se nedaří, takže sanitář Josef Zelinka pacienta posazuje a tiskne jeho hlavu co nejníže – aby byl oblouk zad co největší. Další pokusy o vpravení jehly mezi obratle jsou úspěšné. „Nic to nebylo, vůbec nic jsem necítil,“ odpovídá muž na mou otázku, jaké měl pocity, když mu lékař v zádech rejdil jehlou. Za malý okamžik už je vše podle pravidel, pacient může podstoupit operaci křečových žil.

Ptám se Milana Straky, jak je to tedy s tou nebezpečností lokálního umrtvení do páteře. „Spousta řečí. Injekci zavádíme mezi dva obratle ve spodní části zad, ale až pod míchou. Takže ta do kontaktu s jehlou vůbec nepřijde. Jedna věc ale pravdivá je – pacient by měl po lumbálce alespoň den ležet,“ říká.
Na tuhle operaci už nečekám – v podstatě není tak zajímavá. Rozloučím se, poděkuji za vstřícnost a mířím do šatny, kde ze sebe shazuji lékařský mundúr.

Tato reportáž nepatří mezi ty, které by byly něčím výjimečnější než ty předešlé. Ale určitě patří k těm, na které dlouho nezapomenu. Z mnoha důvodů, ale ty si chci ponechat pro sebe. Každý má přece právo na malé tajemství . . .