V posledních desetiletích 19. století se rozmohlo u nás nebývalou měrou vystěhovalectví. Nízké výdělky řemeslníků – tovaryšů, dělníků, rolníků a nádeníků a jejich živoření přinutily mnoho Čechů a Slováků natrvalo opustit rodnou zemi a vystěhovat se do zámoří, nejčastěji do Ameriky. Uvěřili reklamě a propagandě paroplavebních společností a jejich agentům, slibujícím důvěřivým lidem pravý ráj.

V archivním fondu okresního hejtmanství ve Strakonicích jsou v žádostech o povolení k vystěhování uváděny různé důvody. Tak například v roce 1882: Jan Vachuda, dělník z Kozlova, svobodný, nemá zaměstnání, doufá je najít v Americe; Jan Jirsa, tesařský tovaryš z Hradce, chce si najít v Americe lepší práci; Jan Prokop, krejčovský tovaryš a hudebník z Drachkova, doufá, že si více vydělá, v Americe nikoho nemá, na cestu si vypůjčil; Josef Kareš, nádeník ze Zadních Zborovic, hledá lepší práci; Martin Kožla z Kozlova s manželkou a sedmi dětmi se chce vystěhovat „za příčinou snazšího živobytí“; František Černý, nádeník z Dolního Poříčí, jede s manželkou a dcerou hledat si práci; Jan Pavlík, nádeník z Mnichova, s manželkou a třemi dětmi se těší, že v Americe najde lepší obživu u švagra Josefa Pavloviče, který tam má farmu; Václav Kašpar, nádeník ze Štěchovic, jede do Ameriky k sestrám, které mu slibují práci; Jan Vitěka, pekařský chasník z Makarova, má v Americe přítele, který mu slibuje práci…atd.

Vystěhovalci obvykle rozprodali doma svůj skrovný majetek, aby si mohli zakoupit jízdenku, nebo si na cestu vypůjčili. Leckdy museli protrpět svízelnou cestu v podpalubí lodi a jízdné si potom v Americe odpracovat těžkou prací. Vytoužený „ráj“ se často změnil v život plný utrpení.

Novinové články v té době varovaly před klamnými nadějemi. Například časopis Stráž na Šumavě 6. dubna 1886 napsal: „Před stěhováním do Ameriky nutno nyní varovati každého co nejrozhodněji. Všechny zprávy souhlasí v tom, že poměry ve Spojených státech amerických jsou nyní pro evropské přistěhovalce nadmíru nepříznivé. Vzdělaní přistěhovalci nenajdou zaměstnání a i vyhlídky řemeslníků jsou špatné. Vláda Spojených států nařídila, že přistěhovalci, kteří se neprokáží patřičným jměním, budou posláni zpět.“

Také časopis „Hlasy ze Šumavy“ č. 7 v roce 1887 napsal: „Nestěhujte se do Ameriky. Poměry v Americe nejsou již dávno takové jako před lety. Velká většina přistěhovalců se protlouká ještě hůře než zde.“

Přes tato varování počet vystěhovalců stále rostl. Zásluhu o to měli agenti dopravních společností, kteří těžili z bídy vystěhovalců a jejich zoufalého odhodlání. Někteří pomáhali za velkou úplatu mladíkům, kteří se chtěli vyhnout vojenské povinnosti. Byl to například Marek Kohn z Horažďovic, který byl roku 1887 udán, že zprostředkovává vystěhování osobám odvodem povinným a nemá koncesi. Vystavoval falešné průvodní listy za deset zlatých.
Vincenc Mácha, hostinský z Kraselova, byl v roce 1891 udán, že provozuje neoprávněnou agenturu. Mácha uvedl při výslechu, že má v Americe dvě dcery, a proto, že ho žádal Jan Hejlek ze Lhoty u svaté Anny, aby mu napsal dopis o lodní lístek u cestovní kanceláře Stocký. Dopis prý napsal zdarma.
Jan Kožla, rolník z Kozlova, byl obviněn, že obstaral cestovní povolení Josefě Švehlové z Komušína, Anežce Soukupové ze Střelských Hoštic a Anežce Stodůlkové z Kozlova bez povolení. Byl odsouzen pro neoprávněné zprostředkování vystěhovalectví.

Vystěhovaleckou agenturu vedl také kupec Vincenc Hübner v Katovicích. Dne 14. dubna 1884 došlo na okresní hejtmanství ve Strakonicích anonymní udání, že „pan Hübner posílá vojíny letošního roku odvedené, Kláska z Mukárova a dva zloděje z Kváskovic, kteří jsou pod policejním dohledem a je jich ještě víc, kteří mají 19. tohoto měsíce jet do Ameriky“.

 10. června 1884 hlásila četnická stanice ve Strakonicích: „Domkář Jan Jirsa vulgo Klásek s Mukárova odjel 17/5 bez povolení do Ameriky. Cestu zprostředkoval Vincenc Hübner. Jeho otec řekl při výslechu, že Hübner řekl synovi, že povolení nepotřebuje a obstaral mu lodní lístek. Syn byl „assentiert“. Podobně obstaral lístky Tomáši Slavíčkovi a jeho 21letému synovi Františkovi a dceři Marii. Václav Mařík z Hradce zaplatil Hübnerovi za obstarání lístku 14 zlatých.“

Případ byl uzavřen při výslechu Hübnera dne 31. července 1884. V protokolu se konstatuje: Čeněk Hübner, kupec a poštmistr v Katovicích, zastupuje paroplavební společnost Severoněmecký Lloyd jako její agent od roku 1879. Udání jsou nepravdivá, povolení Jirsovi prý obstaral někdo jiný, snad kdosi z Volyně. Hübner byl napomenut, aby zprostředkovával cestu jen osobám nevojenským, jinak mu bude agentura odňata.

Četnické relace zjišťují, že jen roku 1889 se vystěhovalo bez povolení 16 osob z Horažďovic, 50 osob z obvodu stanice v Chanovicích, 10 osob z obvodu stanice v Radomyšli, 8 osob z Volenic, 9 osob z Rabí, 22 osob ze Strakonic a další. Nikdo z vystěhovalců se již nevrátil. Jaký byl asi jejich druhý domov, jaký tam za mořem byl jejich život – v té vysněné zemi neomezených možností?

Truhlářský pomocník Josef Šipan z Cehnic pracoval čtyři roky u truhláře Pravdy ve Štěkni, u něho se také stravoval a bydlel až do září roku 1903; ke svým rodičům do Cehnic přicházel jen někdy v neděli na návštěvu. V dubnu 1903 byl odveden na vojnu a měl narukovat 1. října toho roku k 11. pěšímu pluku v Písku. Rodičům si nikdy nenaříkal, že má být vojákem, ani neřekl, že zamýšlí utéci. V září odejel vlakem přes Lipsko do Brém, odtud lodí s paroplavební společností F. Missler Bremen, Bahnhofstrasse 30, do Ameriky.

Okresní soud ve Strakonicích zahájil v březnu 1904 vyšetřování v trestní věci proti Vojtěchu a Marii Šipanovým, Josefovým rodičům, pro zločin dle § 222 trestního zákona.
Vojtěch Šipan, narozený v roce 1859, otec sedmi děti od dvou do jedenadvaceti let, u soudu prohlásil, že jeho syn Josef odjel do Ameriky bez jeho vědomí a bez vědomí jeho ženy Marie, že mu nebyli nijak nápomocni a že zejména mu nedali žádné peníze na cestu. A že nevědí, odkud je vzal. Krátce před svým odjezdem jim syn jen řekl, že už ve Štěkni pracovat nebude, že ví o lepší práci. Josef odejel přímo ze Štěkně, rodiče potom od něj dostali dopis, když už byl na lodi a později až z Ameriky.

Otec Šipan při výslechu dále uvedl: „Já nejsem tedy nijak vinen; svému synovi jsem k odjezdu nepomáhal. Nevím, jestli moje matka Marie Šipanová věděla o jeho odjezdu a zda mu dala peníze na cestu. Ona totiž nebydlí u mne, ale u mého bratra Matěje Šipana. Má dcera Marie sloužila před Novým rokem v Sedle a tam také dostala od Josefa několik psaní z Ameriky. Od Nového roku je u nás doma, ony dopisy přinesla si sebou a četníci je u nás našli.“ Po předložení tiskopisů od firmy F. Missler Bremen Vojtěch Šipan prohlásil: „Tiskopisy tyto dostal jsem až v zimě 1903 já na svou adresu, když už můj syn byl dávno v Americe. Podobné tiskopisy dostalo tehdy asi dvacet lidí v Cehnicích.“

V tomto případu hrál svou důležitou roli dopis, který poslal Josef své sestře Marii. V něm píše: „Drahá sestřičko, já Tě nastokrát pozdravuju a zároveň všechny vespolek, já jsem si na Vás vzpomínal celou cestu, pořád jsem si myslel, kdybych s Vámi mohl ještě promluvit. Tak mi to dopadlo dobře. Nejdřív vám musím nechat vědět, jak to bylo s přehlíškou z Jegru do Lajpciku. Když jsem vyjel, tak na prvním štací byla zastávka a přehlížka. Tak jsem se lek, jak to dopadne, ale vyskočil jsem a chopil se svého kufru. A teď jsem koukal, co budou dělat druhý, otvírali kufry, tak jsem ho otevřel taky, byla vizita jen na kufr. A na jméno se žádnej neptal. Kufr otevřít – a podívají se, aby se nevezly buď celej chleba a nebo cikára, musí bejt ukouřený a chleba jestli je skrojenej, zkrátka nesmí se vézt věci do kšeftu. Tak jsem byl rád, to ani nevíš. Domovskej list jsem ani nepotřeboval, ale když bych řek, že jedu do Ameriky, tak by ho chtěli vidět a nebo knížku, z čehož jsem měl strach. Ale strach jsem mít nemusel. Z Jegru do Lajpciku už neuměl žádnej česky, se žádnym Čechem jsem se nesjel, ale mně to bylo jedno. Když se mělo přesedat, tak konduktér mně řek, když já mu ukazoval lístek, ale na prstech mně ukázal, v kolik hodin budu zas sedat. Tak buďte všichni bez starosti, jen když to všechno dobře dopadlo. Já jsem měl z toho strach a pan Missler mně řek, že hlavní věc je z domova se vypravit, ostatek že se k němu musí dostat dobře, proto vypisuje víc štací, aby se nevšímali, kam se jede, voni neví, jestli někam na návštěvu, nebo na práci. Přijel jsem do Bremen v neděli v 5 hodin večer, tak buďte bez starosti. Tak Vás ještě jednou všechny vespolek pozdravuju, na babičku nemůžu zapomenout, když ona mně chudák dala poslední desítku, ale já si na ni vzpomenu každou chvilku.

Drahá sestřičko, jak to dostaneš, tak jí hned pověz, že jsem se dostal dobře do Bremen, dostal jsem postel na perách, jen se pohupovala, a fajnový peřiny, to jsem hrál pána – a to se neptej, jak jsem spal už volně. Po cestě mně nic nescházelo, jen kdybych se byl vyspal, ale to víš, Marjánko, tu noc, než jsem jel v pátek! Když jsem jel od Vás, tak jsem udělal ještě slánku, dal jsem ji do kufru do Míchova. Mně o ni říkala už dávno Emila, říkala, ať Ti ten kufr naši dopraví do Strakonic a odtud si ho ňák musíš dopravit domů a tu slánku dej do Míchova, je v kufru, kufr máš zaplacenej. On tolik peněz neměl, tak mně dal 11 zlatejch, ještě když jsem jel do Sedla mně dal 5 zlatech, tak jsem měl svejch 16 zlatejch. Když jsem vyplatil šifkartu, tak mně zbylo 9 tolarů a to už mám zaplaceno až na místo. Ještě jednou Tě, drahá sestřičko pozdravuju a všechny vespolek, za všechno Vám děkuju než voplatím. Nejvíc je mně líto, když si vzpomenu na babičku, ona chudák mně dala poslední desítku a vlastně poslední krejcar – že jí mockrát děkuju…“

Také vyšetřovací soudce okresního soudu v Horažďovicích c. k. soudní adjunkt Bouček vyslýchal Josefovu babičku Marii Píchovou v obci Sedlo. Ta ve své výpovědi uvedla, že je nevinna, neboť svému vnukovi Josefu Šipanovi žádných deset zlatých na cestu do Ameriky nedala. Nikdo prý neměl tušení o tom, že by se Josef zabýval myšlenkou odjet do Ameriky. Svého vnuka viděla naposled toho dne, kdy byl odveden na vojnu, a to bylo někdy počátkem dubna. Tenkrát k ní přišel veselý, měl radost z toho, že je odveden; od té doby u ní více nebyl, ani se nepřišel před svým odjezdem do Ameriky rozloučit. Až od lidí se dověděla, že odejel do Ameriky. Pokud jde o oněch 10 zlatých, o kterých se Josef zmiňuje ve svém dopise, Píchová vypověděla, že je sice pravda, že svému vnukovi dala jednou 10 zlatých, ale od té doby uplynuly už více než dva roky. Ten obnos mu prý dala na jeho výslovnou žádost, že si potřebuje koupit kalhoty a kazajku. Jiné peníze mu nikdy nedala, zvláště ne k tomu účelu, aby se dostal do Ameriky. O jeho zamýšleném odjezdu neměla tak jako nikdo z nich, domácích, ani tušení.

Sestra Josefa Šipana, Marie, vypověděla taktéž, že bratru nikterak nepomáhala k odjezdu do Ameriky, ani mu nedala peníze na cestu, ani ho k odjezdu nevybízela. Sloužila až do 1. 1. 1904 u svého strýce Čeňka Holoubka v Sedle v okrese Horažďovice a bratr Josef tam za ní přišel jen jednou, a to na jaře krátce potom, když byl odveden. Tehdy se Josef ještě chlubil, že z naší celé rodiny není nikdo vojákem, jen on; a neříkal nic, že ho to mrzí a že má v úmyslu ujet, aby nemusel na vojnu. Od té doby u Marie nebyl, ani jí nepsal. Teprve když už byl na lodi, dostala od něho dopis, z něhož se dověděla, že jede do Ameriky. Marie řekla, že neví také nic o tom, že by mu byla některá babička dala na cestu nějaké peníze. Od bratra dostala čtyři dopisy z Ameriky, ještě když byla v Sedle.

Strakonický soud podle § 90 trestního řádu trestní vyšetřování zastavil. Josefovu otci Vojtěchu Šipanovi v Cehnicích vrátil třináct listin včetně Josefových dopisů z Ameriky, nalezených při domovní prohlídce u obviněných 25. února 1904. Soud si u soudních spisů ponechal pouze Josefův dopis sestře Marii, z něhož jsme zde citovali převážnou část.

Jak se dařilo Josefu Šipanovi v Americe? V kterém místě začal jeho nový život? Dočkal se úspěchů? Oženil se a založil rodinu? Na tyto otázky nám už soudní spisy neodpoví – to by se dalo zjistit snad u dnešních žijících potomků Šipanova rodu. Bylo by to jistě zajímavé vyprávění a pro mnohé zajímavé čtení.

Ale o tom by musela být napsána ještě zase jiná kniha . . .

Karel a Věra Kuncipálovi