Chtěla být vždycky hasičkou. To, že nyní šéfuje všem dobrovolným hasičům na Strakonicku, bere jako poslání. Jaroslava Boukalová (54) ze Střelských Hoštic je starostkou Okresního sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska ve Strakonicích. Původně pocházím z Kolína. Do Hoštic jsem se přivdala před 35 lety,“ vzpomíná.

Nejste ve funkci dlouho, že? Ještě nedávno jsme na tomto místě vídali Václava Císařovského ze Strakonic.

Jsem ve funkci od letošního dubna, takže první volební období. Předtím jsem zastávala funkci náměstka.

Jste hasičkou už dlouho?

V tomhle světě se pohybuji už osmadvacet let. Začínala jsem s manželem u dětí jako instruktor a vedoucí. Po letech jsem začala pracovat na okrese jako členka revizní rady. Pak přišel velký zlom v roce 1989 a já musela – stejně jako mnoho jiných – odejít.

Úplně jste od hasičů odešla? To bylo asi moc kruté . . .

To ne, u nás ve Střelských Hošticích jsem pracovala jako hospodářka a stále jsem byla činná, například jako rozhodčí na závodech.

Vraťme se do současnosti. Je rozdíl v přístupu ženy a muže na místě které zastáváte?

Myslím si, že tohle není o přístupu. Buď hasičem jste, nebo ne. Jiná možnost není.

A vy jste hasičkou tělem i duší?

Myslím, že ano. Vždycky jsem chtěla být hasičkou. Je mi blízké pomáhat bližnímu svému, což je i naše heslo. Ale to je podvědomí všech slušných lidí. Záleží na tom, jak o tenhle pocit člověk sám pečuje. V mém případě šel tenhle pocit i s mými zálibami.

Co jste v civilu?

Finanční účetní. Pracuji v jedné české firmě, předtím jsem byla v německé.

Stále pracujete?

Samozřejmě. Toho bych se nerada vzdávala.

Máte čas na hasiče i své civilní povolání? Dá se to vůbec skloubit dohromady?

Dost těžko. Obojí je časově dost náročné a navíc jsem i trojnásobná babička. Takže svým způsobem se snažím toho ošidit co nejméně.

Co tedy šidíte?

Dědu (smích). Ale teď vážně. Už jsme doma jen sami dva, takže to zas tak drastické není.

Je běžné, že na hasičském starostovském křesle sedí žena?

Vzhledem k tomu, že je v republice ze 77 starostů 13 žen, je vidět, že jistá emancipace zasáhla i sem.

Kde máte nejbližší kolegyni?

Blízko – v Prachaticích.

Jak vás respektují hasiči – muži?

Co se týká mne, tak si respekt umím zjednat sama. Ale hasiči jsou vesměs slušní lidé a dobře poznají, jestli to s nimi myslíte dobře, nebo je chcete obalamutit. Ale to platí, nebo by mělo platit, všude.

Umíte se na práci jiných hasičů dívat normálníma očima, nebo už jen jako hasička?

Už víc jako hasička. To je moje nemoc z povolání. Když něco budete dělat skoro třicet let, budete srovnávat. To je moje úchylka a doufám, že patří mezi ty zdravé.