Zima, pach rybiny a přesvědčení, že tady rozhodně hodinu nevydržím. To byly mé první vjemy při příchodu k rybníku Markovec u Žižkovy mohyly u Sudoměře, kde právě začínal dvoudenní výlov. Nakonec jsem vydržela a uteklo to, ani nevím jak.

Strávila jsem na výlovu dobu od půl deváté do půl desáté v úterý 19. října. Jen několik minut po mém příchodu k rybníku jsem se rozhodla z negativisty, co nemá rád zimu a bahno, přepnout na optimistu a hodinu si tady užít. Najednou jsem viděla nádherné okolí historického bojiště, slunce, jak se odráží od hladiny, a cítila jsem takovou zvláštní, mně neznámou atmosféru. Nikdy předtím jsem totiž na výlovu nebyla, nebo možná jednou.

Vzápětí jsem měla možnost se o průběhu takových akcí poučit, když jsem se dala do řeči s Václavem Šrámkem, ředitelem Školního rybářství Protivín, které rybník loví. „Konkrétně rybník Markovec se loví pouze jednou za dva roky. Druhým rokem se během léta zhruba třetina ryb odloví na plné vodě a putuje k zákazníkovi. Zahraniční odběratelé chtějí ryby tak kolem kila a půl, kdežto český konzument chce rybu od dvou do tří kil. Podle toho se musíme zařídit,“ říká.

Letošní sezona nebyla podle Václava Šrámka úplně ideální, protože byla dlouhá zima, vegetace byla kratší a přírůstek ryb závisí mimo jiné právě také na teplotě vody. „Nicméně závěr sezony, především srpen, nám bilanci vylepšil. Ryb bude tedy dost a budou dostatečně velké,“ míní ředitel rybářství.

Pořád těkám očima kolem sebe a myslím na jediné – jak vlastně takový výlov probíhá? Co tomu předchází? „Rybník se musí nejprve připravit, musí se pozvolna stáhnout voda, aby bylo dostatečně kvalitní prostředí pro ryby, které tam jsou, ale aby zde lidé stačili, připraví se nádobí a potřebná mechanizace. Ryby se následně vyloví, roztřídí podle druhu a velikosti a jdou přes váhu do aut,“ snaží se mi jako laikovi vysvětlit. Stejně slova jako loviště, kádiště, keser a podobně chytám jen napůl a moc chytrá z toho nejsem. Nicméně jako rychlokurz rybářství určitě dobré.

Přemýšlím, co bych si tak z rybářské práce mohla vyzkoušet, aby má reportáž nebyla jen o dívání a poslouchání, ale nějak se k ničemu neodvažuji. Už jenom focení je krkolomný maraton. Když šplhám po kluzkých hrázích v kozačkách, nevím, jestli se víc bát o sebe, nebo o foťák. Nepřekvapilo by mě, kdyby přihlížející uzavírali sázky, zda se vykoupu, nebo odejdu domů suchá.

Po několika minutách se opět rozhodnu pro variantu dívat se a poslouchat. Zapovídám se se sedmadvacetiletým Tomášem Zoubkem, který, jak se dovídám, loví rybník Markovec poprvé. Ve školním rybářství už ale pracuje třetím rokem a stále ho to baví. Není to stereotyp, jak říká. „K rybářství mě dostal děda, který chytal ryby sportovně, tak jsem šel na střední rybářskou, pak na vysokou školu a pak k rybářům. Měl jsem jasno,“ pokračuje. Zajímá mě, jak vlastně vypadá taková celoroční náplň rybáře. „Když začnu zimou, tak se prořezávají ledy, na jaře začnou výlovy rybníků, potom se začnou ryby přikrmovat, odchytávat, na podzim zase výlovy, a tak pořád dokola. Nenudíme se,“ dodává.

Za hodinu strávenou na výlovu Markovce jsem se tedy dozvěděla jak o práci rybářů, tak o tom, jak výlovy probíhají. I když už jsem zmrzlá, že necítím nohy ani ruce, určitě zase někdy nějaký výlov navštívím. Jen příště obuji holínky, obleču svetr navíc a do tašky přibalím něco ostřejšího na zahřátí.