Křížem krážem Strakonicemi na vozíku

Poněkud můj další nápad zaváněl rouháním, ale přesto se mi ho podařilo uskutečnit. Zkusil jsem být vozíčkářem a poznat Strakonice jako člověk odkázaný na pomoc asistenta, kvalitu povrchů silnic a chodníků, bezbariérové sjezdy na chodnících, přístupy do institucí, ochotu jiných lidí a sílu vlastních paží.

Do invalidního křesla, zapůjčeného z Centra pro zdravotně postižené ve Strakonicích, jsem usedl v úterý 13. července 10 minut před osmou hodinou ranní. Mým strážným andělem byla asistentka Dana Kučerová z Volenic. Sympatická žena středního věku, která pomáhá lidem 13 let. „Starala jsem se o maminku a chtěla jsem to, co jsem se naučila, dát i ostatním. Navíc jsem přišla o práci,“ line se ke mně její příběh, když nám pod nohama (tedy mě pod koly vozíku) ubíhají první metry našeho putování.

Už předem jsme se domluvili, že nebudeme vymýšlet skopičiny, ale zkusíme prožít náš čas tak, jak ho prožívají „normální“ vozíčkáři. „Tak jedeme nakoupit. Potřebuji zubní pastu. Kam pojedeme?“ ptám se. Najednou totiž zjišťuju jednu věc – jako zdravý člověk vím, kam zaběhnout, jako čerstvý vozíčkář jsem v koncích. „Jedeme do Lidlu. Je to blízko a mají tam poměrně slušné prostory pro vozíčkáře,“ navrhuje Dana.

K marketu dorážíme cca za 15 minut, ale během jízdy na vlastní kůži a zadnici zjišťuju, že chodník kolem ZŠ Dukelská je pro vozíčkáře v dost žalostném stavu, že u tzv. bezbariérových sjezdů na chodníky by neškodilo trochu víc kvalitnější práce (nápad jako takový je dobrý) a že když lidé vidí vozíčkáře, stále nevědí, jak se k němu chovat a zda na něj vůbec koukat. S těmito třemi věcmi se budu setkávat pak další čtyři hodiny, ale čekaly nás i horší okamžiky.

Po nákupu v Lidlu, který proběhl opravdu v pohodě a mladý prodavač za kasou se mohl přetrhnout, aby mi usnadnil i placení, jsme si s Danou dali krátký odpočinek před cestou na strakonickou radnici na lavičce u plavečáku. A tady se dozvídám jeden z mnoha příběhů, který jí život přivál do cesty.
„Pečovala jsem o jednu starou ženu. Bála jsem se jí – byla ledová, nepřístupná a nedůvěřivá. Odrazovala lidi kolem sebe. Bydlela v domě bez výtahu a cítila se opuštěná. Vařila jsem jí, nosila léky, povídala si s ní. Trvalo to dobře měsíc, než jsme si začaly spolu rozumět. Ona na tom vlastně byla stejně jako já – bála se a nevěděla, jestli mi může vůbec věřit.“

Po krátkém odpočinku vyrážíme na cestu a míříme na most přes Otavu pod Hvězdou a do Rennerových sadů. Do kopce pod Hvězdou musím Daně pomoci, protože mých 120 kilogramů je pro ni pěkná porce. Potkáváme i moji letitou známou Janu Grohmanovou a cením si toho, že se ptá na rovinu: „Co se ti proboha stalo? Ještě před pár dny jsi běhal jak čamrda.“ Vyprávím jí smyšlenou příhodu o nečekaném úrazu a za tu lež se stydím. Věří mi, ale hra je hra. Dívá se na mne upřímně, přeje mi brzké uzdravení a odchází.

Blížíme se ke Hvězdě a já si stále říkám, jak si asi poradíme na parkových cestách z lomového kamene. No, nikomu bych to nepřál. Aniž bych chtěl stranit vozíčkářům a napadat úředníky, tohle byl nejhorší úsek mého putování. Ten, kdo vymýšlí povrchy chodníků, by si měl vyzkoušet, jak se po nich pohybují lidé, kteří nejsou úplně zdraví. Drncání, zadýchaná asistentka, moje zmožené ruce, jak se jí snažím pomoci, a natlučená zadnice. „To je paráda, co? A to vy mi ještě pomáháte,“ říká při dalším odpočinku Dana. Je mi jasné, že pokud nemusí, do sadů se svými klienty nejede. Na první pohled esteticky krásné chodníky jsou jen ukázkou absolutní neschopnosti naší byrokracie myslet co nejjednodušeji a tak, aby dobrý nápad dokázal i pomáhat ostatním. V tomto okamžiku je úplně jedno, zda autorem je památkář z Českých Budějovic, úředník ze strakonické radnice nebo švihák z ministerstva. Výsledná známka: pětka.

Když zdoláme tuto překážku, dostaneme se do části parku kolem altánu, kde jsou sice staré povrchy, ale plynulé. Z nich zamíříme do ulice Na Stráži a zadním vchodem jedeme navštívit starostu města Pavla Vondryse.

Dana navrhuje, že pojedeme zadem, přes dvůr. Nejsem si úplně jistý, že volíme dobře, ale dostává se mi odpovědi, že se „tudy normálně jezdí“. Po panelové cestě sjíždíme k zadnímu traktu budovy, dostáváme se k výtahu a za okamžik se objednáváme na audienci u starosty pod střechou radnice.
„Bohužel tady není. Ani místostarosta Pavel Pavel, ani místostarostka Ivana Říhová, ani tajemník Jan Tůma. Víte, není úřední den,“ snaží se nepřítomnost špičky města omluvit sekretářka Mirka Havrdová. Co se dá dělat, požádám ji a její kolegyni Janu Michálkovou (mimochodem s oběma se znám mnoho let, a přesto mi chvilku věřily, že se mi stal úraz – poznámka autora), aby s námi sjely zase dolů a řekly nám něco k zadní cestě na úřad.

Chvilku si na místě povídáme, ale je mi jasné, že je to o ničem – náplní obou žen je mnoho věcí, ale ne řešit stav cest. Nakonec zjistíme, že jediným, kdo momentálně může podat nějakou informaci a zastupuje vedení města, je šéf odboru životního prostředí Jaroslav Brůžek. Tady pro změnu dostává trhlinu přesvědčení Dany Kučerové a vozíčkářů. „Tohle není oficiální přístup na radnici. Je mi líto, ale jezdíte tady na vlastní nebezpečí. Ale když Centrum pro zdravotně postižené přijde s návrhem upravit tuto cestu, myslím, že by radnice vyšla vstříc,“ řekl Brůžek. Slibujeme, že to šéfce centra Drahušce Kolářové vyřídíme, a přes infocentrum a oficiální bezbariérový přístup na radnici míříme ven. Sice se v prostorách bezbariérového vchodu a Infocentra motám kvůli nějaké putovní výstavě jako vítr v bedně, ale přesto se mi daří dostat ven. Přiznávám, že to bylo o milimetry, ale větší zádrhel nenastal. Navíc, pracovnice centra Lucie Šerlová byla dost ochotná mně i mé opatrovnici co nejvíce pomoct.

Naše další cesta vede na Palackého náměstí. Sjíždíme kolem spořitelny a drkocáme ke sv. Markétě. Dnes už by to ale asi bylo jiné – rekonstrukce náměstí a ulice U Sv. Markéty změnila povrchy chodníků a troufám si říci, že jistě k lepšímu.

Máme ale také obyčejné lidské slabosti, takže naším cílem je kavárna Kafíčko – jedeme na kafe.

Zaparkuji vozík u jednoho ze stolků na předzahrádce a objednávám pro nás oba kávu a sodu. Tady si s Danou povídáme o všem možném a dokonce přijde i na zakázané téma – její soukromí. „Víte, moje dcera je vážně nemocná, ale o tom bych nerada mluvila. Jen chci říct, že člověk se naučí žít se vším, když musí,“ a nabízí další z mnoha příběhů jejího života.

Starala se o matku se synem, který byl částečně pohybově i mentálně postižený. „Někdy jsem ho musela i přivazovat, protože byl nebezpečný sobě i okolí. A jak to udělat, aby to nebral jako šikanu a omezování? No, nakonec se podařilo a dokonce na mne dal více než na svoji maminku,“ zakončila příběh Dana.

Doba odpočinku se chýlí ke konci. Zajíždím ke vchodu do kavárny, kde mi v cestě brání tři schody. Ale na mé zavolání přišla číšnice téměř okamžitě, s úsměvem mne skásla a mohli jsme pokračovat dál.

Jen o několik metrů dál je GE Money Bank. „Schválně, paní Dano, skočte dovnitř a zahrajte, že venku je klient, který si tady chce zřídit účet,“ napadá mne. Proč? Protože navzdory mamutím reklamním spotům vychvalujícím tohoto finančního obra nemá zrovna strakonická pobočka žádný viditelný přístup pro vozíčkáře. Dokonce ani obyčejnou rampu. Jen zvonek.

Za několik máto vteřin přichází Dana s ředitelem pobočky Vítem Reiserem. A protože se spolu známe (jen jsem nevěděl, že tu pracuje), ptám se ho na rovinu: „Jak mne dostaneš do těch schodů? Jsem teď vozíčkář a vážím 120 kilo.“
To, co následovalo, bych už nikdy nechtěl zažít. I když Víťa není žádné chrastítko, než mne vytáhl schod po schodu až do vchodu banky, pořádně se zapotil a v jednu chvíli jsem měl i strach, že na tom vozíku možná skončím doopravdy. Stejnou cestou mne pak vrátil zpět na chodník. Dívám se úkosem na Danu a ptám se, jak by to vyřešili jeho lidé, kdyby v bance nebyl on ani jeho zástupce? To znamená, jen ženy za přepážkami? „Musely by vyndat ven stolek, a protože se smlouvy podepisují pod dohledem kamer a venku kamery nejsou, musely by tady být dvě – jedna jako svědek,“ říká bez obalu.

Jsou okamžiky, kdy se nedá nic říct. Je mi ale Víti líto – jeho vina to není. Loučíme se a jedeme dál. Cesta nás zavede na most v ulici Ellerova, kde se s Danou střídáme. Na moji žádost usedá na vozík a jedeme na autobusové nádraží. Tam je totiž jedno z mála míst, kde si může vozíčkář dojít na záchod. „Jak se cítíte jako vozíčkářka?“ ptám se s vědomím, že jsme porušili všechny možné zákony a pravidla hry. Na to, abych mohl dělat asistenta, nemám potřebné kurzy. „Divně,“ říká Dana. „Ještě jsem to vlastně nezažila,“ je upřímná.

Po celkem bezproblémové proceduře na toaletách v budově ČSAD míříme na vlakové nádraží. Tady už si ale opět měníme role a přijíždíme na nástupiště. Vážení, to je ale pecka.

Z kolečkového křesla se zdá téměř nemožné dostat se do vlaku – výška mezi schůdky vlaku a nástupištěm se zdá bezedná. Navíc bych jako vozíčkář měl vědět aspoň den dopředu, že se chystám jet vlakem. To abych to mohl nahlásit a ve vlaku, kterým bych chtěl cestovat, pošlou speciální plošinu. Jinak mám smůlu. „Když byste chtěl jet hned teď, tak vás naložíme. Ale musel byste si ve vlaku sehnat někoho, kdo vás vyloží,“ slyším od pokladní. Mám pocit, že se mi to zdá, ale ona za to nemůže. Nemá smysl na ni pouštět hrůzu a hrané rozhořčení. Jen si říkám, proč cesta vlakem do devět kilometrů vzdálených Čejetic stojí 16 korun . . .

Je asi půl dvanácté a nás čeká poslední úsek – návrat do centra. V ten okamžik přijíždí autobus městské hromadné dopravy s rampou pro vozíčkáře. Irisbus. „Zkrátíme si cestu?“ ptám se Dany. Když souhlasí, jdeme na věc.

Řidič Ladislav Polena vypadá jako férový chlápek a já mám stále v hlavě obrázek, jak své kamarádce lžu. „Pane řidiči, jsem redaktor Strakonického deníku a snažím se vžít do role vozíčkáře. Svezete nás jednu zastávku k Dudákovi?“ ptám se ho na rovinku. Řidič neváhá, ale přece jen to nejde tak lehce, jak by se zdálo. Nemůže totiž zvednout rampu v autobuse, po které bych vjel dovnitř. „Víte, jezdím s tím už drahně let, ale ještě jsem to nepoužíval. Nikdo to nepotřeboval,“ vysvětluje. Zádrhel ale trvá jen chvilku. Za moment je rampa spuštěná a já, bez pomoci paní Dany, vjíždím do útrob busu. Na zastávce se všechno opakuje a během okamžiku jsme zase na chodníku. Loučíme se s řidičem a v příjemném rozhovoru s mojí asistentkou míříme ulicí Bezděkovská zpět do centra. Tady se rozloučíme a oba víme, že v nás společně prožité čtyři hodiny něco zanechaly. Ve mně zkušenost, že k tomu, aby člověk získal jiný pohled na věc, stačí jen změna perspektivy, ze které se na svět a lidi kolem sebe díváme. V ní pak zkušenost, že i drobná pomoc má vždy smysl.