V našem rozhovoru máme dnes na co navázat. Hrál jsi v dudácké muzice základní umělecké školy na housle. Jak dlouho to bylo?
No na housle obecně jsem hrál 8 let, ale v dudácké tuším jenom rok. Dalo mi to skvělé základy pro další hraní, ale přece jenom mě to táhlo trochu někam jinam.

Proč jsi se rozhodl s houslemi skončit? Jak ses dostal ke kytaře?

Tehdy tady byla hrozně silná základna kapel se skvělým pozitivním postojem, a ta atmosféra mě prostě okouzlila. Na jednom z prvních koncertů, který jsem navštívil snad v osmé třídě, byla jako tradičně spousta lidí, co nepili, nekouřili a byli na to hrdí. A tuším, že tenkrát Landmine Spring hodili do lidí plechovku s tím, že chtějí vybrat příspěvek pro kočičí útulek. Hned po další písničce se vrátila na pódium plná peněz. Prostě něco, co mě jako malého kluka vzalo a bylo jasné, že jsem toho chtěl být součástí.
To víš, to pak byly Vánoce, když jsem dostal první elektriku, protože se tenkrát ještě neprodávaly levné kytary hned vedle zlevněných melounů a finančně pro mě tedy byly dost nedosažitelné. No a ony to vlastně Vánoce byly, kdy jsem jí dostal…smích.

Jsi frontmanem strakonické skupiny Glasswall, čím jsou Glasswall jedineční, čím můžou vyniknout v tom množství kapel ve Strakonicích a konečně i v ČR?

A tohle je asi chvilka pro metaforu viď. Asi tak jak je jedinečná každá holka. Když tě ohromí svojí krásou, pozdraví sladkým hlasem a pak řekne největší kravinu, kterou jsi kdy slyšel, možná si na ní za chvíli nevzpomeneš. Potom si nějaký nejdřív ani nevšimneš a přesto ti tak sedne, že s ní můžeš trávit každý den. Ovšem rádia jsou plný těch prvních, že jo…smích.
Pokud se někomu líbí, že si na nic nehrajeme, hezky se mu poslouchá to, co hrajeme a navíc se ztotožní s texty, které zpíváme, tak už jsme pro něj vynikli. Já můžu jenom obrovsky poděkovat za podporu těm, kteří do téhle skupiny patří za sebe i za kluky.

Zůstaňme ještě u možností prosazení se. Fanoušci už znají vaši demo nahrávku nazpaměť, nechystáte něco novějšího?

Popravdě nemám rád lidi ani kapely, co se pořád někam cpou. Vždyť tohle nejsou závody, je to hudba. Vyjádření pocitů, myšlenek, hraní pro radost… Když začal jednou zpěvák na koncertě přímo do písničky říkat: „…a vytáhneme z kapsy telefon a pošleme smsku s hlasem pro naší kapelu do soutěže…,“ jedna část mě se na místě rozplakala, druhá rezignovaně odešla k baru a další dvě se vůbec nemohly dohodnout, která se za něj bude cítit trapně, a na kterou zbude hysterický smích.
Když nás budou lidi dál podporovat a chtít na více koncertech, my jim za to dáme to nejlepší, co v nás je. Teď to bude hlavně naše debutové album o 11 skladbách. To už máme nahrané a s výmluvným úsměvem musím dodat, že jeho vydání zdržuju už jen já. Nicméně věřím, že je na co se těšit.

Přes prázdniny jste moc nevystupovali. Mají vás fanoušci v bližší době možnost někde vidět naživo?

Zahrajeme si s dalšími výbornými kapelami na strakonické pouti 25. září. Tam si najde určitě každý svůj šálek čaje, jelikož místní scéna je prostě jedna z nejlepších v ČR.

Nové nápady na CD, pozitivní ohlas návštěvníků koncertů, co ještě dalšího kapela potřebuje, aby se někam dostala?

Dodávku…smích.

Jan Sedláček
Narodil se 19. května 1984 ve Strakonicích. Vystudoval Gymnázium Strakonice. Nyní se živí jako rekvizitář u natáčení reklam pro mezinárodní produkce. Říká, že mu nezáleží na výši daní, ale na počtu vykácených stromů. Má rád volnou přírodu, svobodu, hudbu a sporty. S úsměvem dodává, že ho jednou zabije vyplňování formuláře.

Další přebere Štafetu Jiří Chudoba na téma, jak vnímá obnovu strakonického náměstí místní obchodník.