Den v zemědělství, tak znělo moje zadání pro reportáž s názvem Na vlastní kůži. Ale vlastně jsem se něčemu takovému vůbec nebránila, ba naopak. Jsem sice holka z města, ale babičku jsem měla na vesnici.

Byla jsem tedy naprosto bez zkušeností, ale zároveň s pocitem, že práce u zvířat mi ani v nejmenším nevadí. Že se na ni vlastně i trochu těším. S takovými myšlenkami jsem prošla v úterý 17. srpna branou Zemědělského družstva v Novosedlech. Přišla jsem si tam vyzkoušet, co všechno obnáší práce v kravíně.

Hned na začátku jsem se přesvědčila o jedné pravdě. „Nepobral jsi moc chytrosti, jdi ke kravám“. Tak tohle staré venkovské rčení už ani zdaleka neplatí. Kolik věcí musí člověk sledovat a kolik postupů přesně dodržet. To jsem zjistila hned vzápětí.

Čekala mě zkouška ohněm u automatické dojírny. Tam musíte pěkně kmitat. Což některé ty úkony jako omývání vemen či dezinfekce, to docela šlo. Ale třeba nasadit dojačku na struky chce docela dost šikovnosti. Povedlo se mi to až po několika nezdařených pokusech. A znovu a znovu. No, snad jsem se tam nakonec tolik pod nohy nepletla.

Ale z jedné věci jsem byla v takřka němém úžasu. Jak ty ženy, co tam pracují, dokáží mít o kravách perfektní přehled. „Tahle je klidná, tahle nervózní, tahle dojí jen ze dvou struků,“ sypaly jak z rukávu.

Některým z nich, které byly právě léčeny antibiotiky, se muselo mléko vydojit do speciální nádoby. Do nádrží, které půjdou k odběrateli, se nesmí dostat. Dál zaléčit ty, které to potřebují. Pro některé to znamenalo namazat hojivou mastí celé vemeno, pro jiné třeba aplikovat léčivou látku za pomoci stříkačky přímo do kanálku ve struku.

Přihnat krávy, ošetřit je, napojit na dojačky, po vydojení dezinfekce a podobně, vyhnat na druhou stranu a zase znova, dokud není celé stádo podojené. Není čas ani prohodit pár slov. Krávy nepočkají.

Podojit krávy z celé stáje, to ale není jen se pohybovat kolem dojírny. Pro další ošetřovatelku to například znamená, mezitím než se krávy vrátí na místo, vyčistit jim stání. O zavážení krmení ani nemluvě. Při ranní směně jdou ženy ráno do práce s úderem třetí ráno a odcházejí tak kolem desáté.

Co mě ale fascinovalo ze všeho nejvíc, bylo volné ustájení krav. Každá z nich má na noze takzvaný pedometr, tedy čip, který zaznamenává informace a předává centrálnímu počítači. Z dojírny odcházejí volně, každá si někam stoupne a je to. Jsou i takové, které mají své oblíbené místo, a když jim tam stoupne jiná kráva, nedají pokoj, dokud ji nevyšťouchají.

Neméně zajímavý byl i poznatek, že krávy téměř nebučely. „Jsou prostě spokojené, ale měla byste je slyšet, když čekají na krmení,“ bylo mi řečeno.
Nejkrásnější část kravína je ovšem takzvaná porodna. Tam jsou, kromě krav čekajících na otelení, ustájená telata od jednoho měsíce, rozdělená podle jejich stáří. Ta nejmenší, která se odstavují krátce po porodu, jsou v oddělených boudách s ohrádkami venku. Dostávají mléko, vodu i speciální granulovanou směs. Mámino vemínko jim ale schází, a tak ožužlávají všechno, na co se jim podaří dosáhnout. Při krmení se tak s chutí pustila do mého palce i montérkového saka.

A všudypřítomné kočky. Jestli je tam láká mléko či jiné zbytky, které občas dostanou, nebo spíš myši, o které ani v kravíně není nouze, kdo ví.
Co mě příjemně překvapilo, bylo zázemí, které tam ženy měly. Sprcha a slušné WC nevyjímaje. Nic takového, co by si člověk představil podle některých filmů.

A dá se vůbec z takového zaměstnání vyžít?, ptala jsem se. „To víte, na dnešní poměry to za práci v pátek nebo svátek tak závratné není. Ale pořád jsme na tom lépe než lidi v továrně, kteří musejí pracovat za minimální plat,“ řekla Blanka Jáchymová, s níž jsem chvíli pracovala u první z dojíren. Navíc těch, co by se dnes hrnuli do zemědělství, rozhodně moc není. „To pak když třeba dvě z nás kvůli nemoci vypadnou, to teprve nastane krize,“ dodala Petra Pešková, která v novosedlském kravíně pracuje třetím rokem. Předtím dělala u koní a práci jinde než u zvířat už si prý ani nedovede moc představit.

Když už jsem v družstvu byla, zašla jsem se podívat i do sousedního vepřína. Jako malou mě teta na vesnici brávala s sebou k prasnicím a malým selátkům, která měla na starost. Tak jsem prostě neodolala.

V Novosedlech jich dnes už mají jen pár pro vlastní potřebu. Ostatní chovají v nedalekých Volenicích. Tam je ale uzavřený chov, kde platí přísná hygienická pravidla. Například ten, kdo tam pracuje, nesmí doma chovat prasata, a ani tři dny před tím, než jde do práce, s žádným prasetem přijít do styku. Sprchování před nástupem na směnu je samozřejmostí. Jak jsem byla poučena, takovýto uzavřený chov znamená například nižší náklady na přeléčování chovu.

Při tom všem jsem vlastně jen nahlédla pod pokličku toho, kolik práce dá takzvaná výroba mléka. Klobouk dolů před těmi, kteří to každý den musejí dělat.