Folklór je to, co je jenom naše, když ho nebudeme hrát, zmizí

Známe se z Prácheňáku, kde hraješ na dudy. Proč dudy? Jak ses k tomu dostal?

Pamatuju si první festival, který jsem navštívil v doprovodu prarodičů, bylo mi tak pět. Od sv. Prokopa na nádvoří nastupující Skoti na mě zapůsobili natolik, že jsem pak doma do úmoru vyhrával na vlastní prototyp dud - polštář shora napíchnutý vařečkami. Takový zájem nemohli rodiče nechat bez povšimnutí, takže když mě chuť hrát, tentokrát už na opravdové dudy, neopustila ani po dvou letech přípravy v ZUŠce, bylo rozhodnuto.

Je těžké hrát na dudy?

To je klasická otázka. Většinou říkám, že už nevím. Je to tak dávno, že si nepamatuju na začátky. Pomohlo pár provázků, aby mi nástroj držel na rameni a pod paží, no a už to hučelo. A celkem snadno. S odstupem musím přiznat, že jsem cvičení mohl věnovat víc času. Jsem si vědom mezer, které moje technika hry má. Není to tak, že by absolvent ZUŠ byl hotovým dudákem/ dudačkou. Chce to hrát a hrát, nejlépe po boku nějakého zkušenějšího dudáka a odposlouchat všechny ty vyhrávky, trylky, vibráta a další fígle.

Zůstaňme ještě u dud. Je hodně mladých lidí, kteří hrají na dudy? Není to už za zenitem?

Já bych řekl, že pořád stejně dětí začíná. Druhá věc je, kdo u toho nakonec zůstane. Letos na festivalu ve Strážnici jsme měli s dudáckým kasací v provedení asi deseti kozlů celkem úspěch. Přibližně polovina z dudaček byly moje vrstevnice. Nemyslím si proto, že by dudám odzvonilo.

Má vůbec folklór mladým lidem obecně co nabídnout?

To je až existenční otázka. Tak jako každá aktivita samozřejmě co nabídnout má. Potíž je trochu někde jinde. Je třeba, aby folklór přestal být mladými lidmi vnímán jako záliba hodná leda posměchu. To přijde, až se průchod městem v kroji obejde bez invektiv ze stran vrstevníků. Dneska si, bohužel, obdiv fanynek nezískávají dudáci, ale „elektro-kytaristé“, bubeníci, basáci atd. Věřím, že je to jen otázka času, než si později narozená část populace uvědomí, že je stejně in kvalitně hrát ve folklórní skupině na klarinet, basu nebo dudy, jako je in hrát rokenrol. Občas hrajeme písničky, které mě moc nebaví jak po stránce muzikantské, tak po stránce lyriky. Stane se ale, že přijde „pecka“, která má spád, srší nápady a jednoduše šlape; to je potom radost hrát. Nadto, folklór je to, co je tady naše, místní, a když se mu přestaneme věnovat, tak zmizí spolu s tím, co a kdo jsme. Bigbít, rokenrol nebo třeba punk jsme nasáli ze zahraničí. Není ve srovnání s folklórem o nic lepší nebo horší, ale není tak původní, není „jenom náš“. To až si uvědomíme, povede se folklóru lépe.

Takže sám moc moderní hudbu neposloucháš?

Naopak, poslouchám ji téměř výhradně, i když jsem zůstal u kytarovek a elektronická hudba (jestli je to teď ta úplně moderní) mě neoslovila. Paměťová karta mého mobilního telefonu schraňuje třeba AFI, Placebo, AC/DC, Johny Cashe, Foo Fighters a další. Lidovky tam nejsou. Teď mě ale napadla jedna, kterou si občas notuju. Je to nějak takhle: „Časně ráno za svítání šla na louku trávu žít. Vohlídla se a spatřila, vohlídla se a spatřila za sebou milýho jít…“ Pro čtenáře, kteří ji neznají to může vypadat fádně, opak je pravdou. Vřele ji doporučuji. V provedení dvou zpěvaček z Prácheňáku za doprovodu niněry si ji můžou všichni přijít poslechnout na festivalovou sobotu 28. srpna od 10.30 hodin na jeden z programů, ve kterém vystupujeme. Večer to má větší atmosféru, ale i tak jde až mráz po zádech. O to hezčí je, že to dokáže několik set let stará písnička.

V souvislosti s mezinárodním dudáckým festivalem by bylo na místě zmínit, kde nás mají lidé možnost vidět vystupovat?

Je to klasicky večerní průvod a kasací na hradě. Pak vystupujeme v pátek od 20 hodin v letním kinu, od 22.30 hodin na folklórním bále v domě kultury a ve zmiňovaném programu v soboru v 10.30 hodin na hradním nádvoří. Vše uzavře tradiční průvod v neděli odpoledne.

V další Štafetě se představí muzikant Jan Sedláček. Martin Rusek se ho bude ptát na to, kam až se může dostat kapela z menšího města.