Jedním z průkopníků novodobého strakonického basketbalu je Jiří Englich. Byl podkošovou oporou Spartaku, hrával zejména u koncové čáry a vždy naprosto spolehlivě. „Kvůli své odpovědnosti měl vždy obavy, aby hrál dobře, a tak chodil za mnou jako trenérem, že mu dnes není moc dobře a že se necítí fit, abych s tím počítal. Zpočátku jsem mu věřil, ale po čase jsem zjistil, že čím víc si stěžoval, tím hrál lépe,“ charakterizuje ho nestor strakonického basketbalu Miroslav Vondřička. „Pro mne byl značkou naprosté spolehlivosti po celou dobu, co hrál, a také vím, že je stejný i dnes. Patřil k našim pilířům po všech stránkách,“ dodává.

Jiří Englich, který vystudoval matematicko–fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kde byl později jmenován profesorem, kterým je dodnes, i když na poloviční úvazek, nechyběl na nedávném velkém setkání všech strakonických baskeťáků v Katovicích.

Jaké pro vás bylo toto setkání?

Úžasné. Mám radost, že celá ta starší generace, která to tady s Mirkem Vondřičkou začínala, se sešla.

Koho jste na setkání viděl po letech? Byl jste s někým v kontaktu?

Do Strakonic jezdíme často, občas jsem některé kluky potkával. Ale s řadou kluků jsem se viděl po dlouhé době. Dlouho jsem neviděl Honzu Hoška, Boříka Korejse, Jardu Marčala. Byl jsem strašně rád, že jsem se sešel s Boříkem –Bojou. On rozhodl v památném zápase v Blatné o postupu do druhé ligy.

Co jste probírali?

Víte co? My jsme po těch letech společných zážitků získali k sobě se všemi blízké vztahy. Nejde říci, bavili jsme se o tom i o tom. Je to rozhovor přes celou šíři témat. Vzpomínali jsme určitě na ty začátky.

Jaké tedy byly?

K basketu jsme se dostali tak, že jsme nastoupili na gymnázium – Bořík Korejs, Pepík Vávra a já. Na místním dvoře, na hliněném hřišti, jsme začínali házet do košů. Mirek Vondřička si nás tam tehdy všiml. Začínali jsme jako dorostenci, hráli jsme dorosteneckou ligu. Když jsme přešli do mužů, hráli jsme jako Strakonice B, áčko byla stará garda. Časem jsme ale byli lepší, vyhráli jsme krajský přebor a postoupili do druhé ligy, kterou jsme celou řadu let hráli. Myslím, že jako ta první generace jsme z ní nikdy nespadli.

Hrál jste jako pivot…

… to bylo trošku jinak. Když jsem začínal, tak jsem byl obránce, což byl speciální termín, který už v současném basketu dávno není. Pak přišel Mirek s moderní koncepcí basketu – řekl, že jsem dlouhý a že bych měl hrát pivota.

Jak dlouho jste hrál ve Strakonicích?

Hrál jsem tady do té doby, než jsem odešel studovat vysokou školu do Prahy. Odešel jsem myslím v roce 1961, ale pak jsem s klukama na „vedlejšák“ ještě několik let hrál. Začalo mi být ale hloupé, že jsem s klukama netrénoval. Oni mě nějakou dobu ještě trpěli, ale nejde to, pokud s týmem netrénujete. Pak jsem začal trénovat s fakultním družstvem.

Kdy jste s basketbalem skončil?

Poté, co jsem skončil ve Strakonicích, jsem celou řadu let hrál za fakultní družstvo. Pak jsem šel na vojnu a hrál v Klatovech. Fakultní tým jsem i dlouhá léta trénoval. Absolvoval jsem asi pětadvacet sezon, než jsem musel ze zdravotních důvodů skončit.

Co považujete za svůj největší úspěch? Byla to vybojovaná druhá liga a účast v ní?

Byl jsem nominován do univerzitního týmu spolu se špičkami tehdejšího basketbalu, například s Jardou Kovářem, Andrejem Zídkem, Jirkou Ammerem a zahrál jsem si českou univerziádu v Brně, kde jsem se potkal i s dalšími ligovými borci. Dokonce jsem dal i nějaký koš, takže jsem byl šťastný.

Sledujete strakonický basket i teď?

Jsem hrozně vděčný Milanu Jandovi, který ve Strakonicích organizuje mužský basketbal. Dostávám od klubu pravidelně maily, dostávám pozvánky na utkání, takže v tomto smyslu to sleduji. Ale ty kluky už neznám.

Co jste říkal na letošní sezonu, kdy Strakoničtí vyhráli druhou ligu?

Tady se nedá nic než blahopřát. Nám se druhou ligu nikdy vyhrát nepodařilo. Basketbal je vždy záležitostí osobností. Mužstvo může zahrát dobře, ale když tam není absolutní vůdčí osobnost, která dokáže „zařídit“ výsledek i když se ostatním nedaří, to je pak horší. Přál bych současné generaci, aby měla takové vůdčí osobnosti, jako jsme měli my například v Mirkovi Vondřičkovi.